Inspirujte se

Jaká je tvoje touha?

Stojím na vlakovém nádraží, slunce mi svítí do očí. Nasadím si sluneční brýle a čekám. Těším se. V ruce držím lístek a ve vzduchu voní svoboda. Uvnitř se cítím jako Jack Kerouac. Připravena na cestu pryč a přitom nejvíc sama k sobě…

Zase jsem se zasnila a nechala se unést. Je páteční odpoledne, mám po práci a jedu na křest knihy Růženy Nekudové do Prahy. Ano, žádná velká dálka, žádné klikaté silnice na Route 66. Žádný batoh ani roztrhaná košile a prochozené boty. Prostě „jen“ trasa Brno – Praha.

Jenomže právě teď mi to došlo. Došlo mi, že to, co je skryto za stěnou všedních dnů a povinností, je pořád ve mně. Je to obrovská touha cestovat, poznávat a žít. Inspirovat a inspirovat se. Hledat, vidět a najít. Je to pro mě pocit největší svobody. Srdce mi bije radostí a já se uvnitř tetelím a děkuju si, že jsem se rozhodla jet.

UDĚLAT NĚCO PRO SEBE.

 

Na cestě

Vedle mě sedí starý pán a naproti něj stará paní. Nejedou spolu, neznají se, ale dávají se do řeči.

Pán: „Bydlím už dvacet let v Brně, mám tři děti, taky vnoučata. Teď je jedu hlídat, víte? Ale žena mi už umřela, tak je to stejně všechno na nic. Všechny ty roky. Šedesát let spolu a je to tak rychle pryč…“

Jako bych slyšela mluvit svého dědu. Taky mu umřela žena (moje babička) a pak už to všechno nestálo za nic.

Paní: „Já jsem maturovala v pětapadesátém roce a pak jsem studovala na Filozofické fakultě v Brně. Jo to byl tehdy těžký komunizmus.“ … „teď jak se od nás ti Slováci odtrhli…“

Letos budu maturovat. Znovu po 13 letech. To číslo mi zní hrozně, ale z pohledu paní, která cestovala se mnou do Prahy a maturovala před 62 lety, to zas tak špatný není. A ti Slováci, kteří se od nás TEĎ odtrhli, jsou samostatným státem 24 let.

A mně jen prolétlo hlavou: „Fakt ten čas tak strašně letí? Opravdu mi jednou bude připadat, že před dvaceti lety bylo PŘEDEVČÍREM?“

 

Praha už volááá

A je to tady. Stojím na Florenci a mířím na zastávku šaliny číslo 8. Vidím obchodní dům Bílá labuť, známou ulici, starou jídelnu…. Do blízkého mekáče jsem chodívala párkrát na rychlý oběd. Jen z banky udělali KFC a přidali pár nových obchodů. Jinak je to tu jako tenkrát, když jsem tu žila a pracovala. Jako bych se zase vrátila domů. Jako by to všechno bylo strašně nedávno.

A najednou mi zní v hlavě: „Kde je těch dvanáct let, co už tady nejsem? Kam ty roky utekly? Všechno je to pryč…“

 

Svoboda, plnění snů a žití naplno

Přijela jsem do Prahy, abych podpořila autorku knížky Vězení jako dar.

 

Jak příhodné. Protože to, co člověku ve vězení chybí nejvíc, je právě SVOBODA. A já si tu svoji svobodu dneska užila. A taky jsem slíbila sama sobě, že podniknu víc cest. Pro radost, poznání, pro touhu žít a plnit si své sny. PRO SVOU DUŠI, KTERÁ JE TAK RÁDA NA CESTĚ.

Přeji vám všem, kdo v sobě uslyšíte volání po svobodě, abyste své srdce následovali. Protože jednou ten náš vlak bude mířit ke konci a my se ohlédneme a řekneme si:
„No a je to všechno pryč. Kde je těch 80 let?“

 

Byla bych za nás za všechny ráda, kdybychom si spíš mohli říct:

„Týjo to byla jízda. Užila jsem si to naplno!“

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *