Změna povolání

Proč jsem se rozhodla psát blog?

Pondělí je krize, úterý se musí nějak zvládnout, ve středu se týden láme, čtvrtek už je malý pátek a pátek je skoro víkend. Sobotu si pořádně užít a v neděli odpoledne zase přichází „depka“, protože víkend je u konce. Poznáváte se v tom? Přiznám se, že já jsem v tomto módu žila několik let. Naštěstí však ne celý život. Odhodla jsem se udělat krok do neznáma a ZAČALA JSEM SVŮJ ŽIVOT ŽÍT JINAK.

Jak to souvisí s psaním blogu?

Znáte ten moment, kdy o něčem dlouze přemýšlíte, neustále něco hledáte a nemůžete to najít a pak najednou zjistíte, že to máte přímo před očima? Že se na to vlastně celou dobu díváte? Došlo mi to tehdy, když jsem se už poněkolikáté stěhovala… Zase ty papíry! Bloky s poznámkami, deníky z cest, sešity se zapsanými myšlenkami, moje první i pozdní básnické výtvory, příběhy psané do šuplíku.

Proč toho mám proboha tolik? Kam s tím vším? Mám toho plné krabice. Pořád si něco zapisuji – pocity, zážitky, moudra a citáty, přání a vize. Je to pro mě tak přirozené a samozřejmé, až jsem měla dojem, že to tak dělají všichni. Já psaní miluji, jen jsem si to dlouhou dobu nechávala pro sebe.

Bloky

Co si ale rozhodně nechci nechat pro sebe jsou moje zkušenosti při změně svého povolání. Když jsem si počítala, kolika zaměstnáními jsem prošla během 11 let, došla jsem k číslu 8. Pro někoho málo, pro jiného až příliš moc. A víte, co jsem si také uvědomila? Že ze všech svých dosavadních pracovních poměrů jsem to byla vždycky já, kdo je ukončil. Jednou bylo důvodem začínající studium, podruhé půlroční pobyt v Anglii, jindy možnost vyššího platu. Pro všechny změny, které jsem učinila, jsem měla nějaký důvod.

Zásadním krokem pro mě ovšem bylo rozhodnutí naprosto změnit oblast pracovní činnosti. Po několika letech v kanceláři jsem zatoužila pracovat s malými dětmi. Už mě prostě nebavilo sedět osm až deset hodin u počítače, od rána se těšit na konec pracovní doby a od pondělka vyhlížet páteční odpoledne.

Chtěla jsem od života víc.

Od mého rozhodnutí mě neodradily ani dobře míněné rady mého okolí ve stylu – buď ráda za to, co máš, radost z práce má jen hrstka vyvolených,všichni ostatní pracují, protože musí. Vydala jsem se tedy na cestu a svůj sen jsem si splnila. A to i přesto, že jsem neměla požadované vzdělání ani dostatečnou praxi.

Ke svým cílům jsem se často dostávala poněkud oklikou. Nyní, když už vím, že udělat změnu, nemusí trvat několik let, vám chci nabídnout pomocnou ruku. Chci vám ukázat, že život je hra a že stojí za to si zkusit chytit svůj kousek štěstí. Život je příliš krátký na to, abychom ho promarnili pouhým přežíváním.

Pokud jste stále mezi těmi, pro které je práce nutným zlem, pokud vstáváte ráno s nechutí a trpíte každý nedělní podvečer, protože už zase končí víkend, zkuste se zastavit.

Zkuste si představit, jaké by to bylo těšit se do práce a mít radost ze své činnosti.

Jaké by to bylo, kdyby vám byla vaše práce koníčkem? Kdybyste měli práci, kterou byste dělali s láskou a vášní?

Jestliže vás bude můj příběh inspirovat a moje rady vás namotivují k rozhodnutí učinit ve svém životě změnu (a nemusí se jednat jen o změnu povolání), pak má tento blog smysl.

-Jana-

Hodiny

P.S. Změnu povolání jsem už zvládla, ale pořád toužím po svobodě, nezávislosti a vlastním podnikání. Budu ráda za vzájemnou podporu a sdílení vašich cest za štěstím… 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *