Blog cz
Na volné noze

6. Na volné noze: Je v pořádku, že nevím, co chci?

Tento článek nosím v hlavě už nějaký ten pátek. A pořád jsem doufala, že ho nebudu muset napsat. Že to byla jen taková chvilková nostalgie. Že to odezní. Že si zase vzpomenu, proč jsem do toho před rokem šla (a směřovala k tomu celý život). Ale vzhledem k tomu, že jsem si před chvílí znovu googlila volné pozice ve školce, tak vám tady ten svůj zmatek v hlavě trochu odhalím.

Zatímco se “po koroně” většina lidí začala vracet zpět (konečně z homeofficů do práce a děti do škol:D ), já zůstala na místě (tedy doma).

A došlo mi, proč mi před tím bylo tak dobře. Byli jsme totiž tak nějak na jedné lodi. Plus moje online produkty šly na dračku a já byla šťastná, že dělám něco, co je potřeba. Pravidelná online výuka k tomu byla jako úžasný bonus, který mi na nějakou dobu zase vnesl do života řád (a já se mu pořád tolik bránila).

Jana Pernicová - Na volné noze

Však si přečtěte minulý článek Navzdory krizi se tetelím štěstím a uvidíte, jak se mi dařilo.

Děkujeme, neodcházejte…

Koncem června ale můj pocit, že mi “něco” chybí vylezl na povrch úplně. Nevím, jestli to funguje jako po ztrátě někoho blízkého, kdy se říká, že nejhorší je první rok, první neoslavené narozeniny, první Vánoce…

Abyste pochopili. Konec června ve školce bývá plný emocí. Loučíte se s předškoláky, s rodiči, dostáváte dárečky, kytky, poděkování… táhnete plnou tašku domů a cestou v MHD je každému jasné, že jste UČITELKA.

Za sebou vidíte kus práce a před sebou v lepším případě volno. S úlevou padáte na kanape, otevíráte první bonbošku (nebo láhev), čtete si dojemné vzkazy a úplně vyřízená si říkáte: „Ale jo, stálo to za to!”

A letos poprvé po dlouhé době jsem to nezažila. A jestli mi to chybělo? Jo! A taky vánoční besídky a společný akce, švitoření dětí a jejich moudra, vzdělávací a kreativní chvilky, i ty úplně obyčejný, třeba když čtete dětem pohádku před spaním a ony vás přemlouvají ještě na jednu (a mě vždycky přemluvily 😀 ). Tohle tak úplně při one to one “hlídání” prostě nezažijete.

No tak to vidíte. Se tu rozplývám při vzpomínce na školku, ale má to svoje ale…

… protože když se vrátím do školky
  • budu mít pocit selhání, že jsem to jako většina podnikatelů do roku zabalila
  • přijdu o svoji svobodu, možnost pracovat podle svého tempa (a hlavně po večerech)
  • budu muset brzo vstávat a být někde “od – do” (obojí mi bere energii)
  • budu zaměstnanec s někým nad sebou (jaaaj, a to mi taky bere energii 😀 )
  • budu unavená (a pravděpodobně zase pořád nemocná)
…ale taky
  • budu součástí (dětí, kolektivu)
  • budu mít zas to svoje naplnění z houfu dětí kolem sebe
  • budu mít pocit smysluplnosti a užitečnosti
  • budu vědět kolik a kdy mi přijde (všimněte si, že peníze až na 4. místě 😉 )
  • budu mít tzv. “po práci” (protože, když podnikáte, nemáte nikdy po práci, minimálně hlavou jste u toho nonstop)

A tak se to teď ve mně bije. Vím, že září je ideální čas začít někde znovu. Tím spíš ve školství. Taky ale vím, že se nechci úplně vzdát toho, co jsem za rok podnikání  získala (a o tu svobodu mi jde ze všeho nejvíc).

Půl-úvazky pro mě nejsou dobrou volbou. Už jsem to tak měla a cítila jsem se dost rozpolcená. Půl týdne zaměstnanec a půl týdne sama sobě šéfem… tohle už ne, děkuji. Každopádně bez té zkušenosti bych to nevěděla.

Kdo se chce dobrovolně vrátit do zaměstnání?

Ptala jsem se na diskuzi v podnikatelské skupině. Moje otázka zněla: Je tu prosím někdo, kdo se po čase s láskou vrátil zpět do zaměstnání? No a hádejte, kdo mi odpověděl kladně. Učitelka 😀 Tvoří skvělý projekt, který ji živí mnohonásobně víc než učitelský plat, ale chybělo jí to živé učitelování, tak se po roce volnonožství vrátila do školy.

Jen tak mimochodem. Zatímco píšu tenhle článek, přišla mi objednávka (edit: teď už tři…). A tohle se mi děje pořád. Pokaždé, když to chci vzdát, přijdou, a to ve chvíli, kdy se práci vůbec nevěnuji (na druhou stranu je třeba říct, že emailovou kampaň jsem připravovala včera kolem 23. hodiny…).

A to mě na tom tak fascinuje. Že je to možné. Že opravdu můžete vydělávat, i když zrovna spíte, jste na kafi nebo se koupete v bazéně. A tohle byl vždycky můj sen. Pracovat kdykoliv a odkudkoliv na světě. Nebýt na nikom závislá.

…takže vrahem je…

Možná jste si mysleli, že v závěru přijde rozuzlení (jako ve správné detektivce). Nebo možná jsem v to tajně doufala já sama 🙂 Ale nestalo se. Stále nevím. A to mě taky nutí přemýšlet nad otázkou: Je v pořádku někdy nevědět? Nevědět, co chci?

Víc než kdy jindy, budu vděčná za vaše komentáře. Věřte mi, i jedno malé pošťouchnutí mi může pomoci 😉

2 komentáře

    • Jana Pernicová

      Niki, děkuji moc za komentář. Ano, uvědomuji si, že se děje přesně to, co jsi popsala… a člověk se stejně musí nějak rozhodnout…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *