Na volné noze

2. Na volné noze: Všechno je jinak?

Jo jo, já vím. V minulém díle jsem byla neskutečně pozitivní a optimistická co se vysedávání v kavárnách týče. Malovala jsem si to jako na růžovým obláčku. Totiž, že ráno vstanu a zajedu si do centra na moje milovaný cappuccino, k tomu si dám nějaký toust nebo wafli a naladím se na svůj pracovní den.

Netvrdím, že to nejde. Ale…

Chce to především:

  • časový plán (vědět, odkdy dokdy, kde a co budu dělat)
  • disciplínu (dodržet výše zmíněný plán)

… a to já ve svých prvních dnech (až týdnech) rozhodně neměla… Já měla jen obrovskou euforii z toho, že poprvé v životě nemusím do práce (neschopenka, dovolená ani úřad práce se nepočítá).

Jestli vám unikl 1. díl ze života na volné noze, přečtěte si ho tady

Můj ranní rituál

Probouzela jsem se kolem 9. hodiny (přece nebudu vstávat na budíka, žejo? Teď když konečně nemusím…). Až jsem se vykolíbala, dala si ranní sprchu, pozalívala kytky (bylo parný léto, takže jsem je nemohla chudinky nechat trpět), pouklízela nádobí z večera, dala prát prádlo (ať to pěkně schne, když  je venku tak hezky, navíc slyšet pračku, znamená, že už vlastně tak trochu pracuju…)…

… mezitím jsem samozřejmě kontrolovala facebook, aby mi něco “důležitýho” neuniklo…  bylo najednou 11 hodin. Venku vedro jako blázen a představa, že se v MHD pařím půl hodiny, abych si dojela sednout na to svý horký cappuccino, mi nějak nedávala smysl.

Mám hlad

Rozhodla jsem se teda zůstat doma a nachystat si něco dobrýho sama. Pokud mi lednička nabídla dost zeleniny a ovoce, byla jsem v klidu. Občas ale došly zásoby a já do toho města stejně jela (protože Zelňák nabízí mnohem víc možností než Billa, kterou máme blíž – ne blízko, ale blíž). Takže zase další časová prodleva

Nic se mi nechce

Bylo kolem poledne, já celkem příjemně najezená (i na tu kávičku došlo), venku azurovo a mně se tak stráááášně nechtělo nic dělat 😀 A to je v mém případě vždycky čas na knihu. Vzdělávat se musíme, co na tom, ze čtu právě román… Tříbím si přece své jazykové schopnosti.

Hurááá, jedeme na koupaliště

Za hodinku přijel přítel z práce s nápadem, že se zajedeme vykoupat (takových nápadů na výlety, akce a zábavy on nemá moc, takže jsem nemohla odmítnout). Je přece léto. Moje nejoblíbenější období v roce.

Pracovat můžu večer. Stejně jsem noční sova, takže se aspoň budu řídit svým vlastním nastavením. To je přece důležitý. Píšou o tom (nevím přesně kde, ale určitě už o tom někdo někdy napsal.)

Je všední den a já si plavu v bazénu na poloprázdném koupališti. Střídám styl “paní radová” s “plavu si na zádech, ale není to kraul”. Je mi skvěle. A zase se sama sebe ptám: Tohle se mi fakt děje?

Občas mi ale v hlavě blikne kontrolka, která tak nepříjemně říká: “Měla bys taky pracovat!”

Neboj, začnu zítra…

P.S. Asi jste už pochopili, že jsem se v první dny svého podnikání stala specialistkou na p r o k r a s t i n a c i 😀 Hlavně, že jsem o tom četla celou knížku

V příštím díle se dozvíte, co mě přimělo začít konečně “něco dělat”.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *