Jana Pernicová - Na volné noze
Na volné noze

Navzdory krizi se tetelím štěstím

Moji milí známí i virtuální čtenáři 🙂 Odmlka psaní byla dlooouhá, ale ne proto, že by nebylo co psát nebo že bych se utápěla v krizi. Naopak. Spíš jsem teď potřebovala trochu odstup od všech těch mediálních zpráv, facebookových diskuzí a blogových článků, kde má každý na danou situaci svůj jediný a pravdivý názor.

Taky na to mám svůj názor (ne jediný a ne nutně pravdivý, ale mám). Naštěstí o tom tento článek nebude. Jupí 🙂 O čem to teda bude? O tom, jak mě tahle krize donutila dělat věci, které jsem pořád odkládala.

Jana Pernicová_blog o životě na volné noze

Od minulého dílu s názvem Kam já teď vlastně patřím? už uplynuly tři měsíce!

Co je u mě poslední měsíc a půl jinak?

  • mé dny dostaly (konečně) řád díky pravidelným online lekcím
  • zjistila jsem, že online výuka je reálná a že mě to strašně baví
  • přestávám se bát videa, takže snad brzy živě třeba s vámi 🙂
  • každý den nahrávám několik hovorů pro kamarádku (tak že by z toho jednou byly podcasty…? 🙂 )
  • víc plánuji příspěvky na facebook
  • víc komunikuji s (potencionálními) klienty
  • odpovídám na dotazy ohledně školek, ale i grafického programu Canva
  • KONEČNĚ!!!! jsem vytvořila online poradnu pro rodiče (ani se neptejte, jak dlouho už byla v plánu…)
Ale pojďme hezky od začátku…

Pořád se považuji za nováčka mezi freelancery (teprve “dokončuji” první rok života na volné noze). Takže hodně věcí zkouším poprvé, některé fungují, některé ne. Do něčeho jdu po hlavě a jiné věci odkládám. Pořád jsem na cestě a co platilo před tři čtvrtě rokem, mi dnes už úplně nefunguje a na druhou stranu zcela překvapivě funguje něco jiného.

A to je na tom děsivý a přitažlivý zároveň. Nutí vás to být stále kreativní a neusnout na vavřínech. Rozhodně to není nuda a rozhodně to je pořád výzva 🙂

Co jsem si myslela a jak to nakonec bylo

Všichni si asi pamatujeme den, kdy se uzavřely školy. Úplně totálně, ze dne na den. Den před tím jsem ještě jela na poslední doučko ke “své” rodince a psala jsem jiné mamince s další nabídkou hlídání. Myslela jsem si, že se teď ze mě stane chůva na plný úvazek. Že mi bude denně zvonit telefon s žádostmi o hlídání dětí. Že pustím (dočasně) všechen online a budu “totálně nasazená” u rodin s dětmi, kde budu víc užitečná.

No nestalo se. Naopak. Rodiny, kam jsem dřív chodila, sbalily svoje děti a odvezly je k babičkám na venkov a ti, co zůstali doma, zrušili, co bylo domluvené. Hmmm. Tady bude příjem roven nule…

Cože je to to online podnikání?

Ještě před několika měsíci moc lidí, mimo moji sociální bublinu, nechápalo, čím se vlastně živím. Moje univerzální odpověď “pracuji na počítači” byla někdy jednodušší než vysvětlovat, co a proč na tom počítači dělám…

Najednou si ale k online produktům a službám našli cestu i ti dosud onlinem nepolíbení…

Moje pracovní listy pro předškoláky, které jsem v zimě vytvořila spíš jen tak mimochodem, měly najednou úspěch. Bez reklamy a bez větší propagace mi skokově narůstaly objednávky. Kdybych byla nějaký marketingový mág, tak vám teď řeknu, že to bylo vše naplánované. Nebylo. Měla jsem víc štěstí než rozumu.

K tomu jsem začala dávat každý den příspěvky na FB stránku Školka online a rozproudila komunikaci s lidmi, které ji buď sledují nebo jsou v mé databázi. A zas mi přišlo několik krásných podporujících emailů (a taky objednávek).

3, 2, 1… vysíláme

Mám jednu srdcovou zahraniční rodinku, jejichž holčičku jsem měla kdysi ve školce a loni jsem jí pomáhala připravit se do školy. Povedlo se. A naše spolupráce trvá dodnes. Jenže kvůli karanténě jsme přerušili osobní kontakt. Navrhla jsem jim udělat semtam (tohle slovo je důležité 🙂 ) společný videohovor, abychom si povykládali a aby holky nezapomněly češtinu.

Z onoho “semtam hovoru” se vyvinuly každodenní regulérní online lekce pro první třídu 🙂 Obnovila jsem Skype, poklidila v kuchyni (v mé provizorní pracovně, kde píšu i tento článek), namalovala se! a začala s vysíláním.

Před prvním připojením jsem si připadala jako moderátorka zpráv, na kterou bliká červené světýlko kamery 3, 2, 1… byla jsem fakt nervózní.

  • bude to holčičku bavit?
  • bude na výuku reagovat?
  • co když odejde ze záběru a bude si hrát?
  • a co když mě vypne? 😀

Dopadlo to ale nad moje očekávání. Naše online setkání proběhlo úplně v pohodě a vzápětí mi psala maminka, že je holčička šťastná! Neskutečně mě to nabilo pozitivní energií. A teď už pojedeme čtvrtý týden.

Uvažuji dokonce o rozšíření online výuky (doučování) i po karanténě… Samozřejmě osobní kontakt je osobní kontakt, ale pokud jedete někam MHD hodinu, tam “odučíte” hodinu a pak jedete zase hoďku zpátky.. je to trošku neefektivní. A efektivita je něco, s čím se stále učím pracovat.

A jen co jsem vypnula Skype, měla jsem na emailu dalších pět objednávek. Zažívala jsem najednou pocit, že “to jde a že se to děje samo.”

A mezitím všude okolo mě zuřila krize, podniky zavíraly, podnikatelé krachovali, lidi se dohadovali o svůj názor, negativní čísla v médiích rostla…

A já? Já se měla dobře! Dovedete si to představit? Ten paradox.

Navzdory krizi se teď tetelím štěstím

Já měla svoji osobní krizi v lednu, kdy svět ještě o žádné krizi nevěděl (nebo tušil a neřekl nám to?). Chtěla jsem to své podnikání zabalit. Už jsem psala i na jeden pracovní inzerát ve školce…

A vidíte, někdy si prožíváte svoje dramata, i když je “svět ještě v pořádku” a jindy se tetelíte štěstím navzdory tomu, že svět okolo se topí v krizi…

P.S. Doufám, že to do toho prvního roku dotáhnu, protože už mám v hlavě emotivní článek o tom, jaká je podnikání jízda, jak jsem do toho vplula zcela bez plánu, a jak jsem se v tom občas pěkně topila…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *