Jak oslovit celebritu? Nedělejte to jako já

Procházím večerní brněnskou ulicí a proti mě jde pan Svěrák. Jo prostě Zdeněk Svěrák osobně! Taková kapacita. Ty filmy. A vůbec všechno. Říkám si, že mě možná šálí zrak a tak mrknu na Terku, jestli vidí to, co já. Pohledem mi naznačí, že ano, ale že s tím nehodlá nic dělat.

Jenže já přece nemůžu kolem něj jen tak projít. Zároveň se mu ale nechci vnucovat. Vidím, že mě vidí a že vím. Co teď? Tak ze sebe vysoukám aspoň: „Dobrý večer.” A on mi odpovídá stejnou větou… Nic víc, nic míň. Fotku jako důkaz nemám, ale nevadí.

Jedna trapná historka z Prahy

Před rokem jsem jela na Blogerfest a když jsem se během obědové přestávky toulala po Praze, zahlídla jsem herečku Zuzanu Stivínovou. Seděla na zahrádce přímo proti mě. A zase ten pohled, že “ona ví, že já vím.” Po vteřině zaváhání jsem se k ní přihnala se slovy: „Jste to vy?” Opravdu originální. Rozpačitě se na mě usmála a potvrdila: „ano, jsem to já.” Tak jsem ji pozdravila, ona mi podala ruku a já jí šťastně potřásla. Teprve po chvíli mi došlo, jak trapný to bylo…

A pak se objevila Tereza Salte

Ten příběh z Blogerfestu má pokračování. Když jsem se vrátila do divadla, kde festival probíhal, zamířila jsem rovnou na WC. A tam v řadě na dámské toalety stála ona. Tereza Salte osobně. Zas mě to ochromilo. Říkám si: Oslov ji, ale nezvorej to, hlavně žádný “jste to vy?” No co myslíte, že jsem jí řekla?

Takže i Tereza Salte mi potvrdila, že to je opravdu ona a rovnou mi nabídla tykání. S úsměvem na rtech mi říkala, jak má vždycky velkou radost, když ji někdo osloví, když si může popovídat s lidma, který četli její knížku Šlehačková oblaka. Prohodily jsme spolu ještě pár slov o psaní blogu, hovorech na wc a setkávání. A já byla nadšená z toho, jak moc milá a příjemná je.

Jak jsem potkala Janu LeBlanc

Pravděpodobně jsem někdy četla její články v časopise, ale vědomě jsem ji poprvé uviděla v pořadu Sama doma, kde mluvila o kulturních zvláštnostech ze života v Americe s americkým mužem. A taky o své knize Moje bejby Amerika.

Netrvalo dlouho a já si její knihu koupila. Byla jsem z ní naprosto unešená a napsala ke knize osobní recenzi, kterou jsem posdílela na FB. Ona mi ten příspěvek olajkovala a já tam někam do komentáře napsala, že bych byla šťastná, kdybychom se mohly potkat osobně. Byla to jen obyčejná věta přací 🙂

Když mi pak od ní přišla zpráva, kdy bude v Brně a jak se můžeme setkat, myslela jsem, že se mi to zdá. A když mi pak osobně volala (ona mě, ne já jí, chápete to?), měla jsem pocit jako “tohle se mi fakt děje?”

Setkaly jsme se velmi neformálně, poseděly spolu na lavičce v centru města, pobavily se o knížce, o životě v USA, v Turecku, o jejím synovi, o školce, o Montessori vzdělávání (k tomu jsem jí naštěstí měla co říct, takže se najednou stalo to, že ptala ona mě…). Nejvíc mě potěšilo, když se mě zeptala: „Neznáme my se odněkud?” To sice ne, ale když má někdo pocit, jako by už vás znal, je to dobrý znamení.

A pak se stala ještě jedna věc. Když Verča Emča ve svým podcastu v díle o New Yorku říkala, že nejlepší věcí na New Yorku bylo to, že právě tam jí přišla zpráva od člověka, kterýho uznává, tak já měla to samý v Bulharsku. Tenhle “výlet” se zapsal do mých soukromých dějin z mnoha důvodů a jedním z nich je i to, že mi přesně tam napsala Jana LeBlanc s žádostí o spolupráci na jejím novém projektu…

A teď ta Verča Emča a její Čas kávičky

Když někoho sledujete na Instagramu, komunikujete s ním přes Facebook, čtete jeho články a posloucháte jeho podcasty u ranní kávy, brzo můžete nabýt dojmu, že toho člověka znáte. Že ho máte tak trochu doma. Taková kámoška od vedle. Zvláštní to svět sociálních sítí. I když je sama využívám, necítím se jimi být tak polapena. Pořád ještě víc věřím na ten reálný svět.

Na druhou stranu je strašně fajn, když pak takovýho člověka potkáte osobně a zjistíte, že je úplně ale úplně normální. Jako se to stalo mně tuhle sobotu v Kafecu. Verča tam uspořádala takový menší neformální setkání u kávičky. A jsem strašně ráda, že jsem mohla nahlídnout do zákulisí spoluprací, influencerství i marketingu.

Stejně tak bylo super povykládat si o zážitcích s dětmi a rodiči (Verča dřív učila na základní škole), o odtučňovacích kroužcích a táborech, o školách v přírodě a bezpointním plkání 🙂

Chápu, že pro některý z vás, jsou celebritami úplně jiní lidé. Upřímně, pro mě svým způsobem taky. Ale potkat se s někým, kdo napsal knížku a zjistit, že je moc fajn, to stojí za to.

Máte taky nějakou zkušenost ze setkání se známou osobností? Podělte se 🙂