KE KNIHÁM

Šlehačková oblaka

Představte si, že jdete náhodně kolem knihkupectví, vstoupíte dovnitř a padne vám do oka malá modro-bílá knížka. A vy víte, že je to další kousek, který prostě musíte mít. Takže ani nevím jak a už držím knížku v ruce a čtu. Čtu ji za chůze, za jízdy, doma, v posteli, ráno, před spaním, u kávy, u čaje…

Ta holka píše o mně

Nikdy jsem nebyla v Norsku, ale líbí se mi severský styl bydlení. Nikdy jsem nepracovala v kavárně, ale kdybych mohla, tak v ní strávím půl dne. Miluju knížky, ale zatím jsem žádnou nenapsala. Zažívám vzlety a pády, euforii i smutek. Ženu se za štěstím, a přitom vím, že štěstí je teď, že je to okamžik, mrknutí, úsměv a motýli v břiše.

Opravdu ta knížka není o mně? Ne. Píše ji jedna Tereza, co se jednoho dne rozhodla jít za štěstím na sever, aby v Oslu zjistila, že: „šťastní dokážeme být teprve tehdy, když poznáme sami sebe a to, co nás šťastnými opravdu dělá.”

Se zatajeným dechem

… čtu slova, řádek za řádkem, stránku za stránkou. Je zima a já se choulím v šalině na sedale (jo su z Brna 😉 ), držím knížku, nevnímám svět okolo. Chvílemi se usmívám a chvílemi se mi chce brečet. Ta malá blonďatá slečna mi snad vidí do duše. Zvedám oči od stránek a zarazím se. Lidé sedící naproti mně, se na mě dívají. Ne nedívají, přímo mě sledují. A mně dojde, že to vidí. Že vidí moje emoce, který při čtení prožívám.

Knížka voní novotou a já jsem už skoro na konci. Je mi to líto. Chci, aby kniha pokračovala dál. A tak po dočtení posledních řádků zavírám knihu, otvírám internet a hledám Terezu z Osla, abych si přečetla, jak žije dnes…

Mám hlavu v oblacích

…stejně jako Tereza. Ve šlehačkových.

„A místo toho, abychom poslouchali to něco uvnitř, co nám našeptává, po čem vlastně naše srdce touží, ženeme se za tím, jak by se věci dělat měly.” Tereza Salte (2017, 268)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *