Cestování

Cesta, která začala myšlenkou: “Co kdybych…”

Sliby se maj plnit nejen o Vánocích, že? A já jsem v minulém článku slíbila, že vám napíšu, co jsem udělala (pro mě) tak šílenýho. Týká se to samozřejmě další mé sólové cesty.

 

Tak se posaďte, začínáme

Je úterý dopoledne a já se pomalu chystám na svoji odpolední směnu ve školce. Sedím v kuchyni za stolem, piju kávu a přemýšlím nahlas: „To by bylo něco, kdybych to fakt udělala, že?” Přítel je zděšen mým nápadem. Snaží se mi to vymluvit a zčásti doufá, že to nemyslím vážně…

 

Jenže…

 

Znáte ten pocit, kdy vám přijde nějaký nápad, který se vám později zdá šílený, nereálný, hloupý, nebezpečný, zbytečný,…

 

Až na to, že při té úplně první myšlence, váš hlásek uvnitř tančí a zpívá: „Jóóó, to musíš udělat, to je úžasný!!!”

 

 

Cítíte to uvnitř, je to možná setina vteřiny, kdy se zastaví čas a vy jen víte, že to je SPRÁVNĚ.

 

 

A pak přijde obratem váš rozum (a) nebo přítel, který hledá tisíc důvodů, proč vás od vašeho záměru odradit. A věřte mi, najde(te) je.

 

 

V tu chvíli máte dvě možnosti:

 

1. Jdete na to logicky – 1000 důvodů proti je přece víc, než 1 důvod pro, takže sečteno podtrženo 1000 > 1 = rozum vítězí, a původní myšlenku zahrabete někam hluboko na dno svýho vědomí, aby už nebyla vidět (… ve svým věku a s mými zkušenostmi už teď můžu říct, že ona tak docela nezmizí a jen čeká, kdy se znovu objeví a věřte mi, objeví se)

 

nebo

 

2. Chytnete ten svůj prvotní pocit pevně k sobě a odrážíte jim všechny argumenty proti, který k vám lítají z vaší hlavy i hlav vašich blízkých

 

 

A pak to uděláte. Možná ještě úplně nevíte jak, neznáte detaily, nemáte plán, ale udělali jste to nejdůležitější. Rozhodnutí. Na něm to všechno začíná a končí.

 

 

Zatím jen víte, že je to správně. A víte to ne proto, že vám to řekli druzí, že jste si to někde přečetli (že by se to mělo nebo mohlo…), ale tak jistě to víte jen proto, že vám to říká vaše srdce. (Pokud vám to zní až moc… no pateticky? Dosaďte si tam třeba intuici, šestý smysl…)

 

To, se vám může dít v jakékoliv životní situaci (ve vztahu, v práci) ale i v úplně běžných maličkostech.

 

A teď ten můj příběh…

 

Je úterý dopoledne, sedím v kuchyni za stolem a piju kávu. Za pár dní mě čeká týden volna a já můžu být buď doma nebo někam vyrazit. Sama. Příteli dovolenou nedali (i o tom je život v zaměstnání, prostě někdo jiný rozhoduje, kdy si volno dáte a kdy ne… ale o tom až příště).

 

Co kdybych to fakt udělala? Co kdybych odjela jen tak sama do Bulharska a překvapila tam taťku?

 

Proč je to šílený?

protože jsem to ještě nikdy neudělala

protože mám trochu strach

neumím azbuku ani bulharsky

letenky Brno Burgas stojí kolem osmi tisíc a to je moc

cesta autobusem by trvala přes 24 hodin a nevím, jestli to zvládnu

stopem? o tom ani neuvažuju

ubytování u naší milé paní není dostupný, má plno na celou sezonu

mám jen týden

a nízký rozpočet

 

Prostě to nějak půjde. Tečka.

Zkrátím to 🙂 Ve středu v noci se dívám na ubytování, jestli se náhodou něco neuvolnilo. Je tam!!! Jeden pokoj a volný v mém termínu! Zabookováno. Vyřešeno.

Pomalu se smiřuju s tím, že pojedu 30 hodin autobusem, že to nějak dám. Cesta by mě vyšla na nějaký 3 600 korun. Za tu cenu ale nacházím zpáteční letenku z Bratislavy, ovšem jen do Sofie. Pak mě čeká ještě 500 km do cíle. To je docela dost…

Jenže já už se přece rozhodla. A teď to nevzdám. Takže googlím, co se dá, studuju mapy, hledám v jízdních řádech (bulharských, takže azbuko, vítej 🙂 ), píšu si poznámky…

 

 

Z mého deníku…

 

Pátek, 29.6.2019 17:00 Brno

„Nemůžu uvěřit, že tě tam fakt vezu! Nechceš si to ještě rozmyslet?” Říká mi přítel, který mě veze z Brna do Bratislavy na letiště. Děkuji, nechci. To, že mám trošku strach, mu samozřejmě nepřiznám. Nemůžeme mít přece strach oba…

 

00:30 bulharského času (+1h)

Vystupuju z letadla a čeká mě nocování na letišti. Hala je maličká, jen pár lidí kolem mě a já se snažím nezamhouřit oka. Sleduju přílety, dívám se, jak se lidi vítají. Ve tři hodiny je poslední přílet. Z Anglie… A pak dlouhý dvě hodiny nic. Krátím si čas Epochou, padá na mě únava a já si říkám: „Panebože, co tady dělám? V noci, tisíc kilometrů od domova, sama s 500 kilometry před sebou…”

 

5:20 Sofie, letiště Terminál 1

Venku se rozednívá, je mi hrozná zima a ač nerada, oblíkám si ponožky do sandálů… Na zastávku přijíždí větší auto. Než nastoupím, ptám se: „Terminál dva?” „DA.” To mi jako odpověď stačí.

Za deset minut vystupuju u terminálu dva a hned vidím vchod do metra. Kupuju si lístek za 1,60 leva z automatu a popojedu dvě zastávky. Iskarsko shose. Ta je moje. Když budu mít štěstí, pojede mi vlak do Burgasu ještě ten den. Pokud ne, budu muset hledat autobusy… Mám štěstí. Jede v 6:47.

 

12:36 Burgas

Vystupuju z vlaku a hledám autobusové nádraží. Cestou mě oslovují místní taxikáři. Ptám se: „Za Carevo?” „Da, 80 leva.” Děkuji, nechci. Vím, že tam jezdí bus za 9 leva. Jen ho najít a mít štěstí, abych nečekala dlouho.

 

O deset minut později…

Sedím v narvaném minibuse, na klíně mám malou bulharskou holčičku a vedle nás sedí její matka. Nabídla jsem jí pomoc, než usadila další své dítě a uskladnila tašky… „Blagodarja.” Říká mi. Usmívám se (to často, když nevím, co říct – ne jen v cizím jazyce). A jedeme do cíle…

 

Sobota, 30.6.2019 14:00 Carevo

Vystupuju z autobusu a jdu podél pobřeží. Tady už to znám. Pocit “zase doma” se mísí s radostí. Vidím moře, cítím slaný vzduch, slunce hřeje, lidi se koupou. A moje duše zpívá: „Já to fakt dokáááázala. Jsem tady!!!”

 

14:30 Carevo

Moje milá majitelka penzionu (která umí česky!) mě ubytovává v pokoji hned vedle taťky. Píšu mu zprávu: “Ahoj tati, nezajdem na kafe? :)”

Ve tři hodiny (po necelých 24 hodinách od chvíle, co jsem opustila náš byt), sedíme spolu v kavárně na pobřeží a dáváme si to kafe.

 

A přesně pro tyhle okamžiky, to stojí za to. Pro ten pocit, který tu byl na začátku a říkal vám: „Udělej to. Je to tak správně.”

 

A já věděla, že to byla cesta, kterou jsem potřebovala. Zase si připomenout, že když něco chcete a cítíte to srdcem, dokážete to. A taky že to dopadne dobře. Jak jinak si vysvětlit, že mi všechno tak krásně navazovalo? 😉

 

P.S. Nezáleží na tom, jak velký nebo malý bylo na začátku vaše přání. Některý dobrodružství, který prožíváte uvnitř, jsou nepřenositelný. Věřím, že až k vám přijde nějaká ta PRVNÍ myšlenka, že se rozhodnete správně. A třeba si pak vzpomenete i na mou malou velkou bulharskou odyseu…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *