Cestování

Možná bych měla odejít, dokud je čas

Budíček ve 3:15. Oblíknout, vyčistit zuby. Naposledy projít byt, vypnout vodu a vytáhnout šňůry ze zásuvek. Zkontrolovat doklady, mobil, nabíječku. Hodit batoh na záda, chytit kufr pevně do ruky. Zavřít za sebou dveře. A vyrazit. Na cestu. Kdo z vás to zná a cítí v takových chvílích radost? Ty, kdo čteš tento článek? Pak jsi „můj” člověk. Nebo je ti ta představa natolik nepříjemná, že raději nikam nejezdíš? Jestli je druhá varianta tvůj případ, pak by sis určitě rozumněl s mým přítelem.

 

Jsme dva a cesta jedna

Já a on. Já s duší a tělem ze srdce nejradši na cestě. On tak rád ve svých jistotách doma. A právě my dva jsme vyrazili na cestu. Já domů, on do neznáma. Balkán. Bulharsko. Místo, kde jsem se před třiceti lety seznámila s mořem a zamilovala se na první vlnu. Místo, kam se vracím. Kde jsem doma.

 

Myslela jsem, že je konec

Zatímco loni, kdy jsem se poprvé vypravila do Bulharska sama, jsem si s vděčností vychutnávala každou minutu, letos jsem měla vedle sebe parťáka, který se mnou moje nadšení nesdílel. Nikam se mu nechtělo, nemluvil a těšil se na návrat domů.

 

A já si jen říkala: „Co tady spolu my dva vlastně děláme?”

 

Napadaly mě různý myšlenky. Že se k sobě nehodíme. Že to nemá smysl. Že je všechno špatně. A že bych možná měla odejít. Dokud nemáme děti. Dokud je čas…

 

Chci tady zůstat

… řekl mi poslední den. Seděli jsme na kamenech, nohy v moři. Poslední chvilky na pláži. Najednou se něco zlomilo. Pochopila jsem, že možná nejsme tak jiní. Že on jen potřeboval víc času. Že to nadšení přišlo později. Až se trochu rozkoukal, seznámil a zjistil, že svět je bezpečný místo k životu. Že není třeba se pořád bát neznáma. Že všude mají lidi dvě ruce, dvě nohy a jednu hlavu. Že se můžem cítit dobře i tisíc kilometrů od domova.

 

Návraty

Přijeli jsme domů. Sedíme na balkóně. Dívám se do dálky a marně hledám moře mezi poli. Není tu. Nemluvím. Civím do prázdna a je mi úzko. Zase tady. Zase v každodennosti. On se usmívá. Vtipkuje. „Dáme kávu?” Je zpátky. Je to zase on. S návratem energii získal, já ji ztratila.

Najednou vidím nás dva před čtrnácti dny. Chci mu všechno ukázat. Park, centrum, pláže, lidi, ulice… Nevím, kam dřív. Tetelím se blahem. Je mi skvěle.

 

„Pojď, půjdem pozdravit Sněžu. Jé a tady jsem chodila na jídlo. Dáme si kukuřicu? Půjdem na pláž? Vezmem to přes park, jo? Tu sochu musíš vidět. A tam dál, tam je takovej starej parní válec. A tudy projdem na molo. Tak už poooojď…”

 

Tahám ho za ruku a poskakuju kolem něho jako malá holka. A on vypadá jako by trpěl…

 

Jsme dva a cest mnoho

Jdu zase odložit jedno svý přesvědčení. Že jen ta moje cesta je správná. Že všichni touží cestovat. Že je to ta nejlepší věc na světě. Že to mají všichni stejně. A pokud ne, tak se k sobě ti dva nehodí.

 

Pochopit a přijmout to, že co je pro někoho snem, může být pro druhého noční můrou. Co je pro jednoho radost, je pro jiného stres… Že tam, kde já cítím klid, on má strach. A že někdy se raduju hned a nahlas a on později a v jedné větě: „Lásko, su rád, žes mě sem vzala…”

 

 

 

Možná, že ne všechny cesty absolvujeme spolu. Možná, že on někdy zůstane doma a já na čas odjedu. Už taky vím, že nemá cenu ho do všech svých cest nutit. On zase pochopil, že nemá smysl mi v cestách bránit. Protože pokud se vzdáme svých snů kvůli druhému, opouštíme sami sebe.

P.S. Jak to máte s partnery na cestách? Nebo vůbec se společnými či rozdílnými sny?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *