8. Na volné noze: Tenhle čtvrtek byl můj sen

Tak abysme abychom si rozuměli. Život na volné noze není je pohádka. Hahaha, zdá se, že dnes to bude výživný článek 🙂 Někdy si říkám, že by bylo lepší vám to všechno říct. Vtěsnat do slov to podstatné, neztratit se v tom a jít k věci, bolí. Můj mozek se musí fakt snažit.

Čtvrtek, 9.00 hodin

Mám za sebou ranní sprchu, sedím vyvoněná za kuchyňským stolem a upíjím ještě voňavější kafe. Hraje mi americký country a já jsem myšlenkami úplně jinde. Nechápu to. Ještě pořád se mi stává, že nechápu, že zrovna já mám takový štěstí. Jak to, že si to můžu dovolit? Jak si můžu dovolit takový ráno?

Vždyť celý život (většinu života) pro mě všední den dopoledne znamenal povinnost. Povinnost být ve škole nebo v práci. Prostě někde musíte být. Výjimka existuje pouze v případě nemoci, neschopenky či rodinných důvodů (což většinou taky nebývá nic příjemného).

Tohle ráno byl vždycky můj sen. Tohle jsem si psala do deníku, do svých vizí, do svých důvodů “PROČ”.

Co bylo před tímto čtvrtkem?

Jasně, středa 🙂 Ale taky:

• práce v korporátu, kde mě to straaaašně nebavilo (až na pár lidí, které jsem tam měla ráda)
• po práci dobrovolnictví v dětském domově nebo další směna (hlídání dětí) a pak ráno zase na sedmou
• začátky ve státní školce s paní ředitelkou z VELMI staré školy
• k tomu další studium předškolní pedagogiky
• k tomu studium kurzů k podnikání
• k tomu tvoření svých prvních webů
• prvních produktů
• po večerech/nocích

Co bylo za poslední rok?

• stavy výšin, ale taky obrovských hloubek
• 20 tisíc na účtu během pár dní, ale taky 0 korun v peněžence
• kadeřnice? lepší kosmetika? nákup knih? kávičky? Luxus, na který jsem neměla (ale byla na něho zvyklá).

Největší paradox letošního roku? Že se to zlomilo v březnu. A všichni víme, co nastalo v březnu…

Co je poslední týdny?

• pořád pracuju
• ale taky někdy vůbec
• mám svůj pidimidi online bysnys, na kterém dělám po nocích, ale taky někdy vůbec (za každou zaplacenou objednávku DĚKUJU!)
• učím (fakt 🙂 ) online, doučuji živě, hraju si s dětma 
• pracuji 2x týdně v miniškolce (abych se nenudila 🙂 )

Takže, nebojte, nemám tyhle rána každý den, neválím se nikde na pláži (a kdo dneska jo? Kdooo?? ) a rozhodně neležím pořád v knihách (ale někdy hodně jo).

Jen jde o to, že… MŮŽU.

Chtěla bych vám dát originální recept…

…na život na volné noze. Jenže ho nemám. Pardon, tohle je prostě život. Na to nejsou příručky. A je mi jasný, že až si dopiju svou kávičku (popravdě, už je dávno vypitá), nebo až pomine moje dnešní tichá euforie, sklouznu zase z našlehané pěny do života, kde si musíte to svý štěstí vybojovat.

I když to někdy vypadá, že se věci dějou samy, že má jenom někdo štěstí (a druhý ne), je ve skutečnosti potřeba zvednout se a jít svýmu štěstí naproti. Někdy přes slzy, únavu a s pochybnostmi, jestli to má smysl.

A o tom to asi je. Díky, Luci…

P.S. Dopíšu článek, upravím (se) a jedu vyzvednout dárek pro mýho synovečka. Protože můžu. Protože ho miluju! Nejvíc na světě.