4. Na volné noze: Kam já teď vlastně patřím?

Nikam. Aspoň takový pocity mi najednou přistály v hlavě. Po pár měsících “svobody a nezávislosti” jsem zjistila, že mi občas chybí kolektiv, kolegyně a jedno místo, kam bych patřila. I tohle je jeden z důvodů mých pochybností, jestli jsem s podnikáním na správné cestě…

Hlavně nikomu nesloužit

Kdo mě zná, ví, že dost prožívám detektivky Agathy Christie a Hercula Poirota. A kdo to nevěděl, už to ví 🙂 No a v jednom díle je tato scéna:

„Zabila ji pro 5.000 liber?” (zděšení)

Poirot: „No no, mademoiselle, mýlíte se. Za pět tisíc se dá koupit a zařídit čajovna.”

Obviněná: „Vy to chápete. Musela jsem sehnat nějaký kapitál, abych mohla obnovit svůj vlastní malý podnik. Svoboda. Nezávislost. Nikomu nesloužit.”

Tak až na tu vraždu to byl vždycky můj sen 🙂 Nikomu nesloužit. Nikomu nepatřit. Být svobodná a nezávislá. Má to ale malý háček. Protože jsem to nikdy dřív nezažila, nevěděla jsem, jak ten sen vypadá ve skutečnosti.

A jak známo, sny si můžeme vybarvit dorůžova, ale realita je jiná. Neříkám, že nutně horší, ale prostě má i svý stinný stránky, který se ve vašem snu rozhodně nevyskytují.

Od školky po školku

Prý jsem chodila i do jeslí, ale to si moc nepamatuju. Každopádně od tří let jsem pravidelně navštěvovala školku. Pak jsem přešla na základku, na gympl, do první práce, na první vysokou, do další práce, do Anglie, na další vysokou, na další střední, do další školky…

Tolik let jsem byla součástí systému, pravidel a kolektivu. A i když se to v průběhu života měnilo, pořád tam bylo “to místo, kam jsem patřila.”

A najednou nic. Nemám spolužáky, kolegy… ani šéfy. Jo to poslední je super 🙂 Ale:

Kdykoliv venku potkám štrúdl malých dětí v reflexních vestičkách, zasteskne se mi. V tu chvíli si vždycky říkám, že se vrátím do školky. Pro ten pocit “být toho součástí”.

Zapomenu na ranní vstávání (což je pro mě největší mínus práce ve školce), na milion úkolů, na nedochvilné rodiče, na dny, kdy mi třeštila hlava… a jen se mi chce někam patřit.

Najít ve všem rovnováhu

Tušila jsem už od začátku, že nejsem čistě introvertní typ, kterýmu bude dobře celý dny doma u pc. Vím, že potřebuju ke svýmu životu nejen online svět, ale i ten svět venku mezi lidmi a hlavně mezi dětmi. Takže momentálně kombinuju práci na svém projektu Školka online a k tomu hlídám děti v rodinách. No hlídám… myslím, že si to zaslouží celý článek o tom, jak funguju jako chůva 🙂 Tak třeba v příštím díle…

Každopádně podnikání online má svoje úžasný výhody a vidím v tom budoucnost. Co mě na tom baví?

• časová flexibilita
• možnost pracovat třeba o půlnoci
• odpočívat ráno
• cokoliv si zařídit ve všední dny
• tvořit si svoje projekty
• dávat hodnotu
• a přijímat objednávky zrovna, když jste s někým na kafi nebo spíte…

A když se vám to hezky rozjede, tak pak přijde ta svoboda a nezávislost. Třeba taková, že se sbalíte a na pár týdnů či měsíců odjedete pryč.

A možná, že až jednou budu sedět s notebookem pod kokosovou palmou, poslouchat moře a šoupat nohama v písku, budu přesně vědět, kam patřím.

P.S. Já vím, že sedět s notebookem v písku je utopie. Teda ne že by si to člověk nemohl splnit, ale je to dost nepraktický. Kdo zkusil, ví. Ale troška zasnění na závěr ještě nikomu neublížilo… 🙂