Hojnost je jinde

Loučím se poslední den ve školce s dětmi, rodiči, učitelkami. S  Terezkou si uděláme poslední společnou směnu. Vyrážíme na piknik plný palačinek a ovoce. (Když svou práci milujete, smažíte palačinky klidně do noci, jen aby měli prďoši radost.). Sluníčko svítí, děti se smějí, svět je nádherný a vy na okamžik pochybujete, jestli to vaše rozhodnutí odejít bylo správný.

„Nejkrásnější na světě nejsou věci, ale chvíle, okamžiky, vteřiny…” Karel Čapek

Odcházím ze školky s nabalenou taškou dárků, květin a svých věcí. S Terezkou stíháme ještě jedno ledový kafe než se rozloučíme. Jako zázrakem potkám na zastávce bývalou kolegyňku. Bavíme se, jako bychom šly spolu z práce právě dnes. Máme si toho tolik co říct.

Jedu domů s takovým tím blaženým úsměvem na tváři a pocitem, že svět je nádherný místo k životu. Že mám kolem sebe tolik úžasných lidí. Tolik upřímných vztahů. Tolik božských vzpomínek. Že mě to všechno tolik naplňuje. Že je vše tak, jak má být. Že se všechno děje v ten správný čas. Že jsem prostě šťastná.

Tak a to je konec

Sedím na sedačce, obklopená dárky. Uvařím si další kávu a přemýšlím, co teď. Jedna dvouletá etapa je právě u konce. Světla zhasínají, opona se zatahuje. Lidi tleskají a mně za úsměvem tečou po tváři slzy.

Děkuji

Děkuji za všechny dárečky. Děkuji rodičům za jejich úžasný děti. Děkuji dětem za jejich lásku. A děkuji životu, že mi to všechno dopřává v takové hojnosti…

Moje další zážitky ze školky sledujte online tady