Kdy vám dojde, že na to nemáte?

Je mrazivé ráno a já se na autobusové zastávce choulím do své zimní bundy. Jediné, co si v tu chvíli přeji, je být už v autobuse (v lepším případě v tom, který směřuje domů, protože ač svoje povolání miluju, jsou dny, kdy by mi bylo celkem dobře doma v teple s čajem a knížkou nebo Herculem Poirotem na obrazovce… 🙂 ). Zaposlouchala jsem se do jednoho hovoru (to dělám opravdu často).

„Nešla jsem na trénink, protože jsem se musela učit na písemku.“ „Jo to je jasný, když máme mít písemku, taky nechodím do tancování.“ „Však právě, vždyť vím co je důležitější.“

Týjo, těm holkám je asi dvanáct let a takový zodpovědný přístup ke škole, jsem neměla možná ani v osmnácti. „Máte můj obdiv.“ Říkám si v duchu. Pak rozhovor pokračuje.

„Tancování sice miluju, ale vím, že mě to v budoucnu živit nebude.“ „Jasně, tancování tě může bavit, ale nebude to tvoje povolání, to by tě neuživilo.“

Co prosím???

Co se stalo, že ty holky ve dvanácti letech přestaly věřit svým snům? Kdo jim toto napovídal? Zase vyroste z původně nadšených dětí další generace řadových zaměstnanců, kteří jsou se svou prací nespokojení? Lidi, kteří postrádají vášeň, nadšení nebo obyčejnou radost.

Holky, až vás příště potkám, řeknu vám toto:

„Možná to nebude lehký živit se tancem. Možná by bylo pohodlnější sedět někde v kanclu a dělat, co vás nebaví, ale uživí. Ale je taky dost možný, že vám brzo dojde, že trávíte čas v práci, která vám nedává smysl a která vás nenaplňuje. Takže pokud něco milujete, jděte si za tím. Hledejte možnosti, jak by se tím živit dalo. Trénujte, učte se, třeba si jednou otevřete vlastní taneční školu. Moc bych vám to přála!“