Napíšu vám jednu větu

V pondělí mě to dostalo. Všechno a nic. Jedna věta. Načasovaná ve špatné době. Jsou věci, který nechcete slyšet nikdy, natož pak pár dní před vaší ms… holky, rozumíme si, doufám… (i když nevíte, o co jde, nevadí, každá máme nějakou třináctou komnatu, která se občas otevře a zabolí).

A tak jsem bulela

… ve vaně

…příteli na rameno

…sestře do telefonu

A STRAŠNĚ JSEM SE LITOVALA (asi bych si opravdu měla vytisknout ten článek o sušence)

Hlava jak střep

Druhej den ráno jsem vypadala… zoufale. Oči jak myxomatózní králík jsem se snažila zamaskovat líčením. Marně. Ve školce si všimli, že vypadám nějak jinak. „Seš nějaká… unavená.” Zdvořile se mě zeptali, jak se mám a já si dovolila říct, že blbě.

Cože???

Já, která chodím s úsměvem na rtech, píšu motivační blog a snažím se podporovat druhé? To přece nedává smysl.

Bohužel nebo bohudík jsem se zrovna nemohla zahrabat někam hluboko pod zem a musela jsem vyjít mezi lidi. Díky bohu za jarní prázdniny a nižší počet dětí ve třídě. Ty tři dny, kdy jsem byla ve školce, byly fakt za odměnu.

Nemám si nač stěžovat, ale…

Znovu jsem si připomněla, že mám dvě ruce a dvě nohy a můžu si život celkem hezky užívat. Ale je tu ještě jedna věc. Opět mi přišlo uvědomění, že smutek patří taky do života. Že můžete být sluníčkoví, jak chcete, ale někdy to na vás padne. Jste naštvaní na celej svět a máte chuť se na všechno vykašlat. A v takovým případě (aspoň u mě) je úplně zbytečný předstírat, že to tak není. Pomáhá mi dostat to ze sebe.

Jsem zase zpět

Vlna smutku se převalila a mně je zas hej. Zase se směju a zase si myslím, že život stojí za to. A tak vám sem napíšu jednu větu:

„Nikdy, ale opravdu nikdy se nevzdávejte.”

Jo a taky je dobrý mít někoho, s kým můžete sdílet i ty svoje depky… Tady jsem chtěla jmenovitě poděkovat všem, co jsou při mně, ale nejsme na Oscarech, tak si to nechám na jindy… 😉

P.S. Já si jdu pro jistotu ještě jednou přečíst rozhovor s Jíťou. To mě doufám dostatečně nakopne a zbaví posledních zbytků sebelítosti…