DĚKUJI za všechno, co mám

V tomto článku se s vámi chci na chvilku zastavit a říct velké DĚKUJI za všechno, co mám.

Někdy se mi stává, že v návalu různých povinností a každodenních problémů k řešení, mizí moje radost ze života. Když je toho na mě za celý den moc, mám pocit, že ztrácím půdu pod nohama. Jako když stojíte v písku na břehu moře a vlna, která se vrací zpět, vám sebere kus vaší stability.

VĚTŠINOU SI VŠÍMÁME TOHO, CO NÁM SCHÁZÍ A ZAPOMÍNÁME NA TO, CO UŽ MÁME.

Ano tuto větu znám, četla jsem ji od různých autorů už několikrát. A snad stokrát jsem jim dala v jejich tvrzení zapravdu. Dívat se na životní situace pozitivně – to je to, oč tu běží.

Ale někdy jsou prostě dny, kdy opravdu vidím jen to, co nemám, co mi schází, co mi ztěžuje život. Vidím překážky, které se mi staví do cesty. Problémy, které musím řešit. Úkoly, které musím stihnout.

A víte, co je pro mě velmi osvobozující? Když sama sobě dovolím mít i negativní emoce. Když si připustím, že přes všechna svá vnitřní přesvědčení o kráse života a pozitivním přístupu k sobě i okolí, se mohu někdy cítit smutně, vyčerpaně a sklesle.

NEMUSÍM SE NUTIT DO ÚSMĚVU, KDYŽ MI NENÍ DO SMÍCHU.

Život je jedna velká divadelní hra, jak o tom zajímavě píše Erving Goffman. Každý den nasadíme masky a všichni hrajeme svoje role. Roli partnerky, přítelkyně, matky, pracující ženy, kolegyně… Dosaďte si do těchto rolí svoji osobu a všímejte si, kdy jste opravdu sami sebou. Na sto procent. Kdy si můžete dovolit na nic si nehrát.

UPŘÍMNOST SAMA K SOBĚ.

V dnešní době je moderní sdílet na sociálních sítích vlastní úspěchy, zajímavé zážitky, veselé okamžiky. Ruku na srdce, myslíte si, že jsou vždycky všichni tak dokonale šťastní, krásní a veselí, jak se prezentují? Přistihnete se však někdy, že se s těmito „zavšechokolnostíšťastných“ lidí srovnáváte?

Dřív jsem to dělala a lámala si hlavu s tím, jak to jen ostatní dělají? A proč já nejsem tak dokonalá, abych dokázala být taky nonstop šťastná?

Dnes už to nedělám. Neřeším ostatní. Snažím se být upřímná sama k sobě. Odkládám před sebou jakoukoliv masku a dovolím si prožívat svoje emoce. Ať už jsou na stupnici od euforie a radosti až po smutek a lítost.

A když pak přijde další vlna, která mi opět vrátí pevnou půdu pod nohama, mohu se zastavit, nadechnout a konečně poděkovat za vše, co mám 🙂