Co mají úspěšní lidé a vy to můžete mít taky?

„Nebojte se selhání. Strachujte se o tu šanci, která Vám uteče, když to nezkusíte.“ – Jack Canfield

Povím vám teď jeden příběh. Když mi bylo devatenáct let, řešila jsem dilema. Úspěšně jsem zdolala maturitu na gymnáziu, ale na vysněnou vysokou školu jsem se nedostala. Neměla jsem ani podané přihlášky na školy, kde by byla vyšší pravděpodobnost přijetí. Prostě jsem se řídila heslem – všechno nebo nic. Žádný záchranný kruh v podobě oboru, kde jste přijati i s minimálním počtem bodů.

Jenže co teď? Mám zvolit roční studium na jazykové škole a za rok zkusit přijímačky znovu? Většina studentů kolem mě to tak měla. Ale já se rozhodla jinak. Chtěla jsem si najít práci. Maturitní vysvědčení ještě vonělo novotou, praxi jsem měla jen z prázdninových brigád. Na tom se přece nedá stavět kvalitní životopis. Přesto jsem to zkusila a rozhodla se hledat si práci v Praze.

UŽ JE TO SKORO DVANÁCT LET ZPÁTKY…

Životopis jsem si tenkrát vytvořila tak nějak podle sebe. Nebyl moc dlouhý. Měla jsem jen střední školu a pár týdnů praxe. Na svůj první pohovor jsem jela přes dvě hodiny autobusem z Brna do Prahy a s mapou v ruce hledala danou firmu. Neměla jsem žádné tušení, jak to všechno bude probíhat… Nakonec to nevyšlo. Nevzali mě. Po několika týdnech mi přišla odpověď, že dali přednost jinému kandidátovi. Mrzelo mě to, ale co se dalo dělat.

Nevzdala jsem to.

Jela jsem na druhý pohovor. Vyzkoušeli si mě z angličtiny i z počítačových dovedností. Ptali se mě na moje silné a slabé stránky, na to, kde vidím sama sebe za pět let. Měla jsem dojem, že mě jen zkouší. Z pohovoru jsem odcházela s pocitem, že jsem se sem jela akorát podívat a zase pěkně nasednu na autobus a pojedu zpátky do svého rodného města.

Jaké bylo moje překvapení, když mi za pár dní zavolali, že mě přijali a chtějí, abych do týdne nastoupila.

Získala jsem práci na pozici asistentka-recepční v zahraniční farmaceutické firmě. Můj nástupní plat tehdy činil sedmnáct tisíc. Když se mě v telefonu ptali, jestli s tím souhlasím, musela jsem nejdřív polknout 🙂 Byla jsem zvyklá pracovat za pár korun na hodinu a teď taková suma! Asi tušíte, že jsem nabídku přijala.

Co se ale vlastně stalo?

Jak je možné, že jsem uspěla tak rychle?

Řeknu vám to. Dnes už to tajemství totiž znám. Tehdy jsem si myslela, že jsem měla prostě jen štěstí. Ale bylo v tom něco mnohem prozaičtějšího.

Já měla hlavně ODVAHU.

Nebála jsem se odmítnutí. Zkoušela jsem to. Věděla jsem, že nemám co ztratit. Když se to nepovede? Tak vymyslím něco jiného. Nebo zůstanu ještě nějakou dobu bydlet doma. Vždyť kolik mladých dnes odchází z domova v devatenácti letech? Mnozí třicátníci se ještě ani nepokusili postavit se na vlastní nohy…

Ale já jsem se rozhodla to zkusit.

Překonat se. Napsat životopis jak nejlépe jsem v danou chvíli dovedla, rozeslat ho do všech světových stran a čekat, až se dílo podaří. I když většina inzerátů požadovala několik let praxe v administrativě, kterou jsem neměla, přesto jsem tam napsala.

Říkala jsem si, že pokud bych měla sedět doma a čekat, až budu splňovat všechny požadavky, nikdy práci nenajdu.

Pro někoho to možná může znít příliš sebevědomě. Ale já jsem to tak nebrala.

Chtěla jsem to zkusit, tak jsem šla krok za krokem a ono to vyšlo.

Tímto příběhem chci podpořit všechny, kteří váhají vykročit do neznáma. Víte, co nejhoršího se může stát? Že to nevyjde. Že vás někdo odmítne nebo že hned neuspějete. Ale tímto se svět nezastavuje. Točí se dál a vy najednou zjistíte, že žádná tragédie nepřišla. Chce to jen vytrvat a nebrat život tak vážně. Tam, kde se jedny dveře zavřou, jiné se otevírají…

Jednou někdo řekl:

„Nelituji ničeho, co jsem udělal. Lituji pouze toho, co jsem neudělal, když jsem měl šanci.”

No a o tom to je 🙂