Jak jsem to nevzdala

Tohle asi bude jeden z mála článků, který si s dovolením napíšu sama pro sebe. Za poslední dva měsíce se toho událo tolik, že si to potřebuju nějak porovnat v hlavě. Chcete-li, přidejte se ke mně a čtěte, třeba si v tom najdete i něco pro sebe.

 

Konec července: „Jupíííí, jsem volná!”

S velkou slávou a kapkou nostalgie jsem se rozloučila se statusem zaměstnance a hrdě se přihlásila k těm, co jsou NA VOLNÉ NOZE. Konečně! Tak dlouho jsem si to přála. Být sama sobě šéfem. A to přesto, že jsem poslední roky dělala práci, která pro mě byla obrovskou radostí a naplněním. Učila jsem ve školce.

Tady bych chtěla dát jen malinkou vsuvku, že nejsem normální učitelka (teda, která je, že? 🙂 ). Myšleno je to ale tak, že já nejdřív pracovala v administrativě a vystudovala vysokou školu v oboru sociologie (taky jsem nebyla normální studentka, protože jako jedna z mála, jsem tu svoji školu fakt milovala a vážila si toho, že studuju na Masarykově univerzitě).

A k tomu jsem tvořila… Blogy, weby, korálky. A pak jsem jednoho dne poznala, jaký to je pracovat s dětmi. A už jsem se té možnosti nechtěla vzdát. Takže jsem šla znovu studovat. Tentokrát už “jenom” střední školu se zaměřením na předškolní pedagogiku a získala jsem práci ve školce.

Tak po sem vsuvka.

 

Začátek srpna: „Do pr… tohle nezvládnu!”

Ve chvíli, kdy jsem v sobě cítila sílu, chtěla roztáhnout křídla a letět do víru svobodnýho podnikání, psát víc článků, tvořit, pracovat na svých webech a službách, přišel zvrat. Moje sestra (nejsme normální sestry, jsme si sobě nejlepší sestry) byla v nemocnici. Akutní operace a čekání na výsledky…

Propadla jsem se někam hluboko a chtěla tam zůstat. Vykašlat se na všechno. Přestala jsem jíst, pracovat, tvořit.

 

Byla jsem zralá jít tak akorát kopat nějaký jámy. Pořádný hluboký díry a pak se v nich zahrabat. To byl můj začátek bytí na volné noze…

 

O několik dnů později: „To dáme!”

Rozhodla jsem se. Nevzdám(e) to. Nemůžu to zabalit. Kvůli ní i kvůli sobě. A tak jsem mezi návštěvami v nemocnici začala tvořit. To, co mi leželo v hlavě dva roky. To, co jsem odkládala na “ažpak.” Více o tom, co a jak jsem tvořila a vytvořila si můžete přečíst tady → přečíst článek

 

Světe div se, produkt měl úspěch! Sto objednávek během pár dnů. Děkovné emaily. Nadšené ohlasy.

 

Klesla mi brada, podlomila se kolena a já seděla na zemi (pevné zemi pod sebou) a byla tak VDĚČNÁ.

 

Dnes: „Často si říkám no a co.”

Přestože jsem si myslela, že už mám něco načteno, něco odžito a že chápu, o čem život je (viz moje motivační články), tohle byla těžká lekce. Protože být pozitivní, nad věcí a usměvavá, je celkem jednoduchý, když vlastně neřešíte nic vážnýho.

 

Ale během té lekce se mi stala jedna věc. Přestala jsem se bát neúspěchu.

 

… a taky jsem zase o kus blíž k sobě v tom, že

• jsem přestala řešit, co si o mně myslí ostatní
• znovu poslouchám svou intuici a důvěřuju jí
• jdu do věcí, který jsem odkládala
• starám se víc o svoje tělo
• cítím větší vděčnost za svůj život a rodinu

 

Možná vám přijde náročný, když máte problémy s partnerem, s dětmi, v práci, se sousedy, se psem… jenže dokud, jste naživu, máte možnost to řešit. Víte, že žijete a můžete udělat změnu.

 

Tak snad jen na závěr do vašeho novýho začátku: jestli nejste šťastní tak, jak jste a s tím, co máte, změňte to. Přeju vám k tomu hodně odvahy.

 

A já jdu napsat na jeden vzdělávací portál, kde hledají copywritery, protože tohle odkládat nechci. Taky dnes pošlu důležitý email a oslovím jednu z mých oblíbenkyň na rozhovor. A jestli neuspěju? NO A CO 🙂 Zkusím to znovu a třeba jinak…

 

P.S. A asi si zajdu ještě do knihkupectví pro tuhle knížku → Důmyslné umění, jak mít všechno…

 

S láskou sobě i vám

Jana