Den, kdy jsem se naučil žít

Řeknu vám to hned na startu. Knížka Laurenta Gounella mi přinesla další pochopení souvislostí. Motivační knížky čtu od “dětství”, neustále pátrám po smyslu života, hledám spojitosti, důvody a odpovědi na otázky PROČ (a pro slepičí kvoč mi nějak nestačí 🙂 ). Možná to máte podobně. Čím víc toho přečtete, tím míň víte. Tím víc se ptáte a častěji pochybujete.

 

Venku v lese

A pak se jdete jen tak sami projít. Nemusí to být ani daleko. Ale jste sami, uprostřed přírody, díváte se na stromy, květiny, trávu. Slyšíte zpívat ptáky a cítíte svěží vzduch. Pod nohama máte měkkou zem a pokud jste odvážní, zujete si boty a jdete bosí. Neřešíte nic a nikoho. Co by kdyby a co by na to řekl ten a tamten. Jste jenom vy. A příroda. A tam vám to všechno dojde.

 

„Jste toho všeho součástí.”

 

Nechci znít nijak “ezo”, ale až když jsem opravdu sama a nejlíp v přírodě, cítím se nejvíc napojená. Na sebe, na život, na planetu, na přírodu… Na to, že jsem tady a teď. Že jsem součástí této doby, tohoto života, této země.

 

„A pak přichází vděčnost.”

 

I o tom, jsem se něco dočetla v knize Den, kdy jsem se naučil žít. A přestože si možná říkáte, že už to všechno znáte, že je toho všude mraky, věřím, že má tato kniha co říct. A že vám třeba zase něco dojde trošku víc, pochopíte něco novýho a kdoví, třeba vás to posune tam, kam si ze srdce přejete…

 

 

Inspirace z knihy Den, kdy jsem se naučil žít

Doporučuju vám celou knihu. Já ji zvládla za jednu volnou sobotu a určitě v ní najdete mnohem víc inspirace, než vám můžu předat tady (aniž bych vypsala celou knížku).

 

Jsme celistvé bytosti a příroda nám umožňuje hluboce tuto celistvost či úplnost prožívat, zatímco společnost v nás neustále vytváří pocit nedostatku. Umí nás přesvědčit o tom, že k tomu, abychom byli šťastní, nám stále něco chybí. Brání nám, abychom byli spokojení s tím, co máme a kým jsme. Pořád nám namlouvá, že nejsme úplní. (Laurent Gounelle, 2015, str. 59)

 

 

…a mimo sebe štěstí nenajdeš. Můžeš se celý život honit za spoustou věcí, ale když štěstí hledáš na nesprávném místě, nenajdeš ho. (Laurent Gounelle, 2015, str. 61)

 

 

Abychom skutečně žili svůj život, je třeba naslouchat tomu, co vychází z našeho nejhlubšího nitra. Slyšet poselství, která nám našeptává naše duše. Jenže naše duše je jako anděl, který hovoří tak jemným a slabým hláskem, že musíme poslouchat s nastraženýma ušima. Jak ji v tom neustálém rámusu chceš slyšet? Jak jí chceš věnovat pozornost, když je tvá mysl bez přestání zaplavena tisíci vnějších věcí? (Laurent Gounelle, 2015, str. 68)

 

 

…objevit své vlohy je také cestou, jak nalézt své poslání. (Laurent Gounelle, 2015, str. 86)

 

 

Když člověk jde, plyne čas pomaleji. Kultura okamžitých a ultrarychlých reakcí, v níž žijeme, nás vede k tomu, že nikdy nejsme skutečně přítomní. Při chůzi znovu vstupujeme do času přírody, vesmíru, kosmu. Času života. Opět se propojujeme sami se sebou. (Laurent Gounelle, 2015, str. 99)

 

 

Tak už to v životě někdy chodí: netušíme, že to, co považujeme za problém, je vlastně řešením! (Laurent Gounelle, 2015, str. 106)

 

 

Lidská bytost je stvořená pro vztahy. Vztahy s druhými lidmi, se zvířaty, s rostlinami. Vztahy jsou podstatou našeho života. (Laurent Gounelle, 2015, str. 116)

 

 

Svět je výslednicí činů každého jednotlivce. Změnit sebe sama je jedinou cestou k lepšímu světu. Lepšímu světu, kde se dobře žije. (Laurent Gounelle, 2015, str. 138)

 

 

Existence je neustálý pohyb, vše se v každém okamžiku mění a odpor vůči této změně může vést jen a jen k neštěstí. Pouze důvěra v život nám umožňuje jít kupředu, odrazit se ode dna a naučit se oceňovat všechno, co se právě děje. (Laurent Gounelle, 2015, str. 172)

 

 

Vědět, kým opravdu jsme, být v každém okamžiku naplno sami sebou a odmítnout být čímkoli jiným. (Laurent Gounelle, 2015, str. 186)

 

 

Kdyby si byl každý z nás vědom své vlastní hodnoty, svět by vypadal úplně jinak. (Laurent Gounelle, 2015, str. 196)

 

 

A přitom uvědomění si vlastních omezení může být osvobozující. Když je plně přijmeme, můžeme vzkvétat, naplno rozvinout svou tvořivost, a dokonce uskutečnit velké věci. A jelikož tou největší hranicí, tou ze všech nejnevyhnutelnější, je právě smrt, začíná náš život teprve v den, kdy si uvědomíme, že jednou zemřeme, a plně to přijmeme. (Laurent Gounelle, 2015, str. 240)

 

 

Vědomí smrti nám umožňuje osvobodit se od iluzí. Náhle si uvědomíme, co má v našem životě skutečnou hodnotu. Všechno ostatní, co až dosud mobilizovalo naši pozornost a energii, se najednou stane podružným. Je konec naší zaslepenosti a naše chiméry zmizí. Dovolíme si být sami sebou, vyjadřovat, co cítíme, a žít tak, jak skutečně chceme. (Laurent Gounelle, 2015, str. 241)

 

Našli jste inspiraci? Tak s radostí sdílejte, budu moc ráda 🙂

 

Četli jste knihu? Jaký citát vám dává smysl? Nebo je něco, s čím doopravdy nesouhlasíte? Podělte se v komentářích, budu se těšit 🙂