Cestování,  Rozhovory

Malá holka ve velkém světě

S Terkou jsme se sešly v kavárně Podnebí, daly si něco dobrýho na zub, vypily cappuccino a hlavně jsme spolu strávily přes tři hodiny. A to jsme se před tím nikdy neviděly. A mně došlo hned několik věcí.

 

1) Rozhovory naživo jsou… skvělý. Zvlášť, když se sejdete s někým tak inspirativním jako je Terka.

2) Na věku nezáleží. Moudrost a životní nadhled můžete mít v lecčem klidně ve dvaceti.

3) Jestli vám intuice radí něco udělat, udělejte to. Bude to stát určitě za to.

 

Seznamte se
  • Tereza je spoluautorkou únikové hry Fakescape
  • studentka politologie a žurnalistiky na MU v Brně
  • vedoucí redakce Radia R
  • předsedkyní spolku Fakescape
  • autorka blogu Terez K.
  • cestovatelka a fotografka

 

„Nejlepší věci se mi vždycky dějou, když na ně nejsem připravená.”

 

V rozhovoru se dočtete o:

  1. Fakescape a jejím počátku
  2. Au-pair na Islandu
  3. Cestování bez cestovky

 

 

 

Úniková hra Fakescape

V jarním semestru roku 2018 vyzvala katedra žurnalistiky studenty, aby se zapojili do soutěže s vlastním projektem na téma Fake news (falešné informace). A tak se tam Terka přihlásila s kamarádkou. Půl roku na to si už jeli v šestičlenném týmu pro 2. místo za únikovou hru Fakescape v celosvětové soutěži do Washingtonu…

 

Teri, co je podstatou hry Fakescape?

Terka: Ta hra se odehrává v České republice v budoucnosti. Je tam vyřčeno víc názorů. Cílem je chytit v našem příběhu padoucha a uniknout tak fake news.

 

Jaký jste měli s vaší hrou Fakescape plán?

Terka: No já nevím, jak ostatní, ale já jsem do toho šla s tím, že by byl úspěch, kdybychom na nějaký školy jezdili. Ale nečekala jsem, že to bude tak, že tím projektem budu úplně žít.

 

Říkala jsem si: „Kdyby ten Washington vyšel, to by byla pecka. Ale nepočítám s tím.”

 

 

A pak najednou přišel listopad a tiskovka, kde jsem dávala rozhovor pro Českou televizi, což jsem nečekala, že by se mi mohlo stát. A pak nám začala psát jedna škola za druhou. Dostali jsme se do Washingtonu a všechno se to otočilo, úplně celej svět. Nečekala jsem, že to bude až tak velký.

 

A co myslíš, že rozhodlo o tom, že má vaše hra takový úspěch?

Terka: Asi poptávka po těchhle věcech. Protože nic takovýho tady úplně není. Je to interaktivní hra, není to jen přednáška.

 

Jaká byla tvoje prvotní reakce, když ses dozvěděla, že váš projekt zaujal v Americe?

Terka: Zrovna jsem byla s přítelem v Budapešti a bylo asi jedenáct večer. Byli jsme unavení a spali jsme. A někdo mi volal. A já: „ježišmarja, kdo to je?”

 

A nejlepší kamarádka, která byla se mnou v tom projektu, volala: „Teri, Teri, tak jsme se tam dostali. Jsme v Americe!” To bylo jedno z mála probuzení, kdy mi nevadilo, že mě někdo vzbudil.

 

Co se dělo pak?

Terka: Po návratu se náš původně šestičlenný tým rozrostl na 25 lidí. A školy nám už začaly platit za to, že za nimi jezdíme. Do konce roku jsme do škol jezdili zadarmo.

Tím projektem trávím skoro všechen svůj volný čas. Ve 21 letech mám možnost vést projekt, scházet se s různými neziskovkami, obchodními partnery… A hlavně je tam ten benefit, že děláme osvětu. Je tam společenskej přínos a to je pro mě důležitý.

 

Jako studentka politologie, nemáš chuť dělat i politickou osvětu?

Terka: Mně hrozně záleží na tom, aby lidi, když jdou k volbám, o tom přemýšleli. Ale v té hře chceme zůstat co nejvíc apolitičtí. I tak se občas stává, že nás někteří nařknou, že vozíme politickou agitaci do škol.

 

Budete v projektu pokračovat i po vysoké?

Terka: Jo 100% jo. Pracujeme teď na anglické verzi. A budeme dělat i verzi pro základky a pro učňáky. To téma dezinformací mi přijde důležitý.

 

Dává mi smysl jezdit za studentama a říkat jim, na co si mají v médiích dávat pozor.

 

 

Au-pair na Islandu

 

Teri, jak se stalo, že jsi odjela na tři měsíce na Island dělat au-pair?

Terka: Po maturitě jsem chtěla jet pracovat do Berlína. Nakonec jsem se ale dozvěděla, že pro mě nemají práci (měla jsem dělat v bageterii), takže bych tam vlastně neměla co dělat. Ale chtěla jsem za každou cenu odjet. Tak jsem si řekla, že zkusím v Německu něco jinýho, ale nic jsem nenašla. Hledala jsem v dalších německy mluvících zemích a taky na severu.

Na stránce aupairworld jsem viděla, že hledají au-pair na Islandu. Párkrát jsem si napsala s jednou rodinou, která mi nabídla, jestli bych k nim nechtěla na prázdniny přijet. Asi v jedenáct večer jsme si dali skype a oni, že si nechají nějaký čas na rozmyšlenou. Za hodinu mi volali zpátky, že jestli chci, tak ať za nimi přijedu co nejdřív.

 

„Šla jsem o půlnoci za mamkou říct jí, že asi odletím na Island, jestli jí to nevadí. Přišlo jí to tak abstraktní a nepravděpodobný, že mi řekla: „Jo tak leť.””

 

Koupila jsem si hnedka letenku a ráno mi teprve došlo, co jsem to vlastně udělala. Za týden jsem odletěla a před tím jsem ještě stihla čtyřdenní výlet do Berlína.

 

„Věděla jsem, že když se nerozhodnu z vteřiny na vteřinu, tak už to pak budu moc rozmýšlet a třeba to neudělám. Což by byla škoda.”

 

Jaký to bylo, když jsi přiletěla na Island?

Terka: Jeli jsme z Reykjavíku autem s mojí au-pair mámou asi dvě hodiny a pak jsme odbočili na polní cestu. Jejich dům stál úplně na samotě. Říkala jsem si: „A sakra…”

Byla jsem unavená z cesty. Seděla jsem ve svým novým pokoji, dívala se na fotky kamarádů na Instagramu, jak si užívají na festivalech všichni spolu… a já jsem jenom tak seděla a plakala a chtěla jsem okamžitě domů.

 

„Přijela jsem z toho prosluněnýho Česka a na Islandu bylo hnusně.”

 

Ale druhej den jsem si řekla, že když už tady jsem, tak to musím nějak zvládnout. No a od druhýho dne už to bylo super. Ale ten prvotní šok, že jsem kdesi uprostřed ničeho…

 

 

 

O jaké děti ses tam starala?

Terka: Hlídala jsem malýho ročního chlapečka, který pak od srpna začal chodit do školky, takže jsem ho hlídala jenom večer, když šli rodiče pracovat (třeba rozhazovat sítě na ryby, což se dělá jenom večer) a k tomu asi dvě hodiny odpoledne. Byla to taková pohodová práce.

Pomáhala jsem jim taky s úklidem. Ale to bylo proto, že jsem u nich bydlela, dávali mi peníze a já se starala o jejich dítě jen pár hodin denně. Bylo mi blbý tam nic nedělat.

 

Měla jsi asi hodně času pro sebe, že?

Terka: Jo. Měla jsem hodně času na přemýšlení. A taky jsem přehodnotila nějaký věci a postoje. Byla jsem dřív taková víc bojácná, ale tady jsem se setkala s tím, že když dáš lidem důvěru, nechtějí tě zklamat a pomůžou ti. Třeba při stopování mi zastavila jedna paní, protože měla dceru v podobným věku jako já, tak mě chtěla bezpečně odvézt, kam jsem potřebovala. Když máš nějaký základní prvky opatrnosti, tak s tím můžeš zažít daleko víc věcí.

 

„Zjistila jsem, že chci být víc závislá jen sama na sobě. Je to sice větší zodpovědnost, ale taky větší svoboda.”

 

Všimla jsem si, že i když se ti někdy nedaří, tak pak vždycky přijde něco dobrýho. Střídá se to. Takže já vím, že když někdy bude něco nanic, tak jenom musím počkat, dokud se to nespraví. A pak to zas bude dobrý. Toto mi funguje. Když se mi teď děje něco špatnýho, tak už to tak nehrotím, protože vím, že to pak bude zase dobrý.

 

A jak to fungovala s tím malým chlapečkem?

Terka: On byl zrovna v období velké fixace na mámu, takže mi ze začátku dělal velký scény a byl schopný třeba celý dopoledne probrečet. Asi po týdnu se srovnal a byl v pohodě. Ukázala jsem mu, že ten pláč není cesta, že cesta je hrát si, dívat se na pohádky, jít ven a tak.

 

Měla jsi nějaký zkušenosti s takto malými dětmi?

Terka: Jo, já mám o dost starší ségry a když mi bylo dvanáct, ségra měla první dítě a za dva roky další. A taky moje druhá ségra pak měla děti. Každej volnej čas včetně prázdnin jsem u nich byla a s dětma jsem jim pomáhala. Rozdíl byl v tom, že když začali brečet, mohla jsem je vrátit sestře 🙂 Na Islandu jsem to musela vyřešit sama, nějak ho zabavit, ukázat mu, že se nemusí bát, že tam jsem pro něj.

 

Trávili jste s tou rodinou nějaký společný čas?

Terka: Jojo, jedli jsme společně, jezdili jsme spolu k jejich rodičům… Strávila jsem s nimi víkend na nahánění ovcí. Paradoxně tohle je snad jediná věc, o které jsem nenapsala článek na blog, protože to byl tak hrozně neuchopitelnej zážitek, že jsem nevěděla, jak to vyjádřit.

 

„Chytali jsme asi 10 tisíc ovcí. Byla jsem celá od krve a měla plno modřin. Ty ovce mají strašnou sílu.”

 

Chtěla jsem to zkusit, protože jsem věděla, že tohle je něco, co si turista nikdy nevyzkouší a když jo, tak to stojí strašný peníze. Zaplatíš třeba šedesát tisíc za to, že se toho můžeš s těma farmářema účastnit.

 

„Když teď řeknu Island, tak se mi vybaví dvě věci, a to je příroda a stopování.”

 

 

O cestování

 

Jak ses dostala k sólo cestování?

Terka: Když jsem chtěla někam jet (třeba do Barcelony), neměla jsem přítele a z kamarádů nikdo nemohl, tak jsem jela sama. Ono je to fajn cestovat s někým, ale občas je hrozně dobrý jet někam sama.

 

„Nejsem zastáncem cestování s cestovkou. Počkám si na levnou letenku nebo levnej autobus, najdu si ubytování přes couchsurfing a pokusím se tam utratit co nejmíň a zároveň zažít co nejvíc.”

 

Co ti to dává, když jedeš sama?

Terka: Větší zodpovědnost. Protože když jedu s někým, tak už vím, že když se má něco zařídit, tak tu zodpovědnost přenáším na toho druhýho. Já si před cestou nic moc neplánuju a ten druhej z toho bývá většinou tak nervozní, že všechno zařídí. A když jedu sama, tak to za mě nikdo nenachystá a já mám takovej příjemnej adrenalin, že úplně nevím, co budu dělat, ale vím, že to bude dobrý.

 

„Dokázala bych najít tisíc věcí, proč něco neudělat, ale pak si vždycky najdu tu jednu věc, proč to udělat.”

 

Cítíš se někdy sama na svých cestách?

Terka: Když cestuju sama, tak je to spíš o tom, že se mi děje něco super a ten okamžik je jenom pro mě, což je super, protože je to jenom můj okamžik. Ale občas bych byla ráda, kdyby ho zažili i ostatní.

A hlavně, když cestuju, tak ráda fotím. A ne každýho baví čekat na mě půl hodiny, než si to v klidu vyfotím. Dávám si na fotkách záležet. Nefotím památky za chůze.

A taky nemusím nikomu přizpůsobovat svoje plány.

 

Co tě na cestování baví?

Terka: Baví mě, když to cestování není jenom o památkách, ale je i o lidech. A čím dál víc mě baví jezdit na ty netradiční turistický místa nebo i někam víc do přírody.

 

„Když člověk začíná, tak je nejlepší jet do většího města v Evropě, protože je to blízko a když se něco pokazí, koupíš si za pár stovek lístek od Regiojetu a za chvilku seš doma. Myslím, že to jsou takový dobrý postupný krůčky, jak to zkoušet.”

 

Jaký místa tě lákají k navštívení?

Terka: Láká mě východ. Až budu na Erasmu ve Varšavě, tak se chci podívat do Běloruska, na Ukrajinu, do Litvy, Lotyšska, Estonska. Ochutnat jídlo, poznat tam lidi.

 

„Chtěla bych se vrátit na Island. Třeba jen na 14 dní, ale chtěla bych to tam ukázat příteli, aby viděl, co jsem viděla a zažila já.”

 

 

Terce moc děkuji za inspirativní rozhovor. Doufám, že vás posune tím správným směrem, pokud váháte, zda zkusit něco nového, třeba dělat au-pair na Islandu, cestovat solo nebo rozjet nějaký zajímavý projekt. Nikdy nevíte, kam až vás to dovede (třeba do Washingtonu jako Terku), každopádně, věřím, že to bude stát za to.

 

Chcete být taky součástí tohoto blogu? Napište mi a krátce se (nebo svůj projekt) představte: jana.pernicova@atlas.cz

Koho hledám? ⇒ klikněte sem

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *