Když si tykáte s Jiřím Kolbabou

Jiřího Kolbabu asi nemusím představovat. Cestovatel a fotograf tělem i duší už 25 let. Navštívil 6 kontinentů a 138 zemí. Na Islandu byl 22x a právě se z něj vrátil. Na cestách je 6-9 měsíců v roce. Věkově by mohl být mým tátou. Miluje svůj brněnský byt a je permanentním optimistou.

 

Jeho první přednášky jsem zažila někdy před osmi lety ve velkém brněnském sále. Byly narvané. Ve čtrvrtek jsem mimořádně změnila plány, omluvila se z pravidelného babysittingu, a vyrazila za ním do kavárny U Žambocha. A taky byla narvaná. Pro mě překvapivě tam bylo hodně lidí věkové kategorie 60+, sem tam 50+… a já 🙂

 

Kdo jste zažili přednášku Jiřího Kolbaby, tak víte, že je to neuvěřitelný spíkr. Mluví a mluví. A co věta, to perla. Jeho slova dalece přesahují téma cestování. Srší z něj obrovská pozitivní energie.

 

Díky němu máte hned pocit, že SVĚT JE KRÁSNÝ MÍSTO K ŽIVOTU.

 

JIŘÍ KOLBABA:

 

o sobě

„Užívám si nezměrný pocit svobody a štěstí.”

„Jsem vítací typ. Abych se mohl vítat, musím i odjíždět.”

„Cestování mě baví víc a víc. Mám rád výzvy a mám rád i to nepohodlí.”

„Já jsem zvyklý tykat si s celým světem. Třeba i s prezidentem Islandu.”

„Na svých cestách fotím i mobilem a už jsem na něm napsal čtyři knihy.”

„U fotografování mě nezajímají pixely techniky, ale atmosféra a kompozice.”

„Kromě toho, že mám zálibu v džunglích a pouštích, tak miluju i velká města.”

„Mám pocit, že jsem teď strašný suchar. Nemám vtipné historky, jen zprostředkovávám informace.”

 

 

o Češích

„My Češi jsme mimořádně zcestovalý národ.”

„To byste koukali, jak si svět váží Zátopka.”

„Mám vždycky radost, když potkám ve světě Čechy, kteří šíří dobré jméno naší země.”

„Bohužel jsme závistivý národ. Když jsem se na své přednášce o Havaji zeptal publika, kdo z nich tam byl, nikdo se nepřihlásil. Pak za mnou přišlo asi dvacet lidí, že tam byli, ale nechtěli to říkat veřejně, aby jim to ostatní nezáviděli.”

„Kvůli pár populistickým politikům jsme světu k smíchu.”

„Jsme malá země, proto potřebujeme každého jednoho cestovatele, sportovce nebo umělce, který bude šířit dobré jméno naší republiky.”

 

 

o cestování

„Přál bych každému, aby viděl tak krásný svět, jako jsem viděl já.”

„Není země na světě, do které bych se nechtěl vrátit.”

„Tak, jak se chováme doma, máme se chovat i na cestách. Vždycky slušně a s pokorou.”

„Slušné chování začíná u pozdravu. A to nám otevře dveře v celém světě.”

„Objevil jsem nejčistší místo na světě. V Antarktidě zvířata nemají geneticky zakódovaný strach z člověka. Zvířata se vás tam nebojí. Klidně za vámi přijde tučňák a začne se vás dotýkat.”

„Snědl jsem všechno. Smažené žáby, pavouky… ale nikdy jsem nesnědl krysy. Tyto zvířata mě děsí.”

„Když chcete kdekoliv ve světě něco odmítnout k jídlu nebo k pití, poděkujte a řekněte jim, že vám to vaše náboženství nedovoluje. Každý to respektuje.”

 

 

o (ne)bezpečí

„Když jedu do zahraničí, nevytvářím si dopředu žádné černé scénáře.”

„Za 25 let cestování se mi nikdy nestalo nic špatného.”

„Jsem rád, že můžu lidi inspirovat a nemusím je strašit.”

„Nejnebezpečnější místo na světě je D1.”

 

 

o lidech

„Celý život mám štěstí na lidi kolem sebe.”

„Většina lidí ve světě je dobrých a vždycky se najde i pár zlých.”

„Co vyzařuješ, to se ti vrátí zpátky.”

„Znám lidi, kteří mají pět dolarů na měsíc, a oni nejen, že si nestěžují, oni mě chtějí ještě hostit.”

 

 

o životě

„Důležité je mít sny a jít si za nimi.”

„Žijeme v nejlepším období. Ekonomicky určitě, morálně asi ne.”

„Z malých i velkých snů se skládá celý můj život.”

 

 

Moje otázka pro Jiřího Kolbabu:

Která cesta byla ve tvém životě přelomová? Taková ta, při které sis uvědomil něco nového a přehodnotil svoje dosavadní postoje.

 

Odpověď Jiřího Kolbaby:

„Skvělá otázka. Přelomová pro mě byla cesta na Bali v roce 1994. Do té doby jsem měl firmu, pracoval jsem i 20 hodin denně a hnal se za prachama. A tam jsem najednou viděl, že lidi můžou žít i za málo peněz a být přitom šťastní. Po návratu jsem totálně přeměnil svůj život. Rozhodl jsem se začít cestovat. Můj táta mi tehdy řekl, že to nemůže fungovat. Padl jsem i na ekonomické dno a vytloukal klín klínem… Jeden den jsem měl v kapse jenom pár korun a pak jsem obratem dostal milion za prodej svých fotek do Londýna. Dneska už mě živí čistě cestování.”

 

P.S. Za fotku děkuji paní fotografce Anně Peckové.