Manželova nemoc jí pomohla otevřít oči

Zvykli jsme si brát život tak nějak samozřejmě. Taky si občas postěžujeme na to, co se nám nedaří a přehlížíme to, co máme. Nervujeme se, že nám ujel autobus, trápíme se, že máme malej byt, moc práce, málo času na zábavu. No a pak přijde šok. Rakovina. To slyšet nechcete. Ani Jitka a její manžel s tímto nepočítali. Ale jsou v tom spolu a nevzdají to.

Jitka je

maminka dvou krásných dětí
společenská a aktivní žena
bojovnice za pravdu a život
… a taky onkomanželka

„Doteď se denně učím, jak být dobrou mámou, ale i ženou, manželkou, kamarádkou… život nás učí denně a já se nyní ve 30 letech snažím víc než kdy jindy, žít vědomě sama se sebou a okolím. Přijímat věci jaké jsou a poučit se z nich. Neprat se s nimi, ale poděkovat jim. Ve velkou duševní změnu mi pomohla manželova nemoc. Už asi dřív jsem měla nakročeno, ale rakovina mě nakopla a vidím mnoho věcí z jiného úhlu a najednou jako kdybych otevřela oči. A stále se učím, hlavně o sobě.”

1. Jity, z toho, co jsi mi o sobě napsala, mám pocit, že jsi dřív chtěla mít víc věci a život pod kontrolou. Je to tak?

Jitka: Rozhodně jsem člověk, co chtěl mít věci pod kontrolou, naplánované dobu dopředu. Vědět, co bude. Plány… A najednou mi manžela nemoc ukázala, že musím život přijímat tak, jak přijde a stále se učím to, že nemůžu jít proti dění. Musím se naučit přijetí. Tak, jak to je. Jsou věci, které prostě nezměním. Ale změnit mohu svůj postoj k nim a tím i pak svůj život.

2. Myslíš, že si svůj život tvoříme sami (včetně těch nemocí) nebo se to prostě děje a my to nemůžeme ovlivnit?

Jitka: Myslím si, že nemoc a mnoho věcí v životě se nám neděje náhodně. Není to tak, že si nemoc někde zhůry ukáže na mého muže a řekne: “Aaaa tak třeba Ty a kterou nemoc Ti dám? Třeba rakovinu. Jo to bude ono”. Blbost. Můj muž ti řekne, že to náhoda je. Někdo řekne genetika. V tom moc zajedno nejsme, ale respektujeme svůj názor. Trošku mi to sice dalo zabrat, ale nyní už to respektuji 😃 I když si myslím, že i on sám si už uvědomuje mnoho souvislostí.

3. V čem konkrétně ti rakovina tvého muže otevřela oči?

Jitka: Věřím, že manžela nemoc přišla i proto, aby nás naučila spolu žít. Aby nás oba zastavila. Aby jeho naučila být tátou a ne jen víkendovým tátou a i manželem. Naučila ho být parťákem v domácnosti. Naučila mě, abych říkala NE, abych si uvědomila, že ne vše ovlivním, že se musím naučit přijetí. Že nejsem žádný generál, co bude říkat, co a jak má být. Abychom byli pokorní. A stejně tak věřím, že máme naše děti proto, že nám pomáhají dnes a denně vše lépe zvládat, učí nás. Protože pro mě jsou ony ten nejúžasnější hnací motor.

To že jsem na sebe brala všechno možné, jak manžel onemocněl, tak se mi teď vrací jak bumerang. Brala jsem si na svá ramena mnohem víc, než bylo třeba. Měla jsem pocit, že teď musím já být ta silná a všechno vést a organizovat ještě víc než dřív. Málo jsme plakala, málo jsem byla smutná, v duchu jsem s rakovinou bojovala, i když jsem si myslela, jak jsem ji přijala. Pohltil mě strašný strach o děti, o budoucnost.

Věřím, že třeba teď ty mé zdravotní problémy jsou jen varovné signály mé duše. Někdo si třeba bude klepat na čelo, ale já vím, že to tak je. A věřím, že jsem na dobré cestě k tomu vnitřnímu klidu a šťastnému životu. I když je ještě mnoho práce přede mnou a je to práce na celý život, pro každého kdo se rozhodne žít vědomě sám se sebou. Ale stojí to za to. Věřím že ano. Ale každý musí chtít sám, ať jde o jakoukoliv změnu, přijetí…

„Samozřejmě mi život přináší nějaké ty facky, když nenaslouchám varování, tak pak ty upozornění chodí silnější a to zdravotní. Jak jinak, když neposloucháme intuici, duši, tak pak už to nejde jinak, než člověka zastavit nějakým bolením na těle. Ale vše je řešitelné.”

4. Žiješ víc teď a tady nebo máš jako hodně lidí chuť říkat “až” (až bude léto, až děti vyrostou, až bude víc času, až…)?

Jitka: Určitě nyní žijí víc teď a tady. Neplánuji. Teď teda letní dovolenou 😃 ale jinak ne. Víš, co plánuji? Že budeme šťastní, zdraví a společně zestárneme. Že půjdeme dětem na maturitní plesy a taky budeme chovat vnoučata a rozmazlovat je. To jsou mé životní plány. A co bude přicházet, s tím si poradíme vždy aktuálně.

5. A máš nějaké sny z tvého dětství, které si chceš splnit?

Jitka: Můj sen je napsat knihu. A moc si přeji, aby mi vyšel. Ale jen čas ukáže, jak to všechno bude ❤️

„Až nyní si plně uvědomuji, že když budu šťastná a v pohodě já, bude tak i mé okolí. A že říct NE, není nic špatného. Že někteří blízcí lidé si musí na to své přijít sami, já to za ně udělat nemohu a i jim tím škodím. Každý musí dospět sám, rozhodnout se sám. Můžeme poradit, pohladit, říct “jsem tu s Tebou, ať se rozhodneš jakkoliv”, ale ten krok je na každém z nás.”

6. I přesto všechno, co vám nemoc dala, kdybys chtěla něco vzkázat lidem (aby nemuseli prozřít až díky nemoci), co by to bylo?

Jitka: Kdybych mohla něco vzkázat lidem, bylo by to, aby ŽILI TADY A TEĎ. Aby nevymýšleli, co jim chybí a co nemají. Aby se nehonili za penězi, majetkem, atd. Aby si užívali života a vážili si toho, co mají. Aby byli pokorní a uvědomili si, že nic není samozřejmost. Aby trávili čas s rodinou a dětmi. Protože nikdo nevíme, kolik času nám ještě zbývá. A není víc než rodina a zdraví. Aby místo dávání dětem tabletu a mobilu, je vzali ven, aby jim naslouchali, četli si spolu a smáli se s nimi. Aby si partneři/manželé povídali, bojovali za svůj vztah, nevzdávali to při prvním škobrtnutí. Aby nezáviděli a nekoukali, co kdo má. Protože i za největším úsměvem, se může schovávat mnoho bolesti a strachu. A aby věřili. Aby nikdy neztráceli víru, že bude lépe, když přijde nějaký špatný okamžik. Aby se snažili vidět na všem špatném to světlo na konci tunelu. A aby dospělí žili i jako děti, a to srdcem a ne jen rozumem.

7. Jity, tak to mě dostalo… a dojalo. Moc ti děkuji a jsem si jistá, že tvoje poselství pomůže spoustě lidem. I mně. Držte se a přeji vám, abyste si celá rodina udrželi víru a zdraví. Navzdory nemoci si myslím, že přes všechnu bolest, teď díky tomu uvědomění, zažíváte možná víc šťastných a naplno prožitých dní než některé zdravé rodiny…

Jitka: Jani velmi ti děkuji, za možnost článku. Ale i za naslouchání a přání. Teď je to zase těžší období, jak už to u takové nemoci někdy bývá, jako na houpačce. Ale věřím, že bude lépe!

Poznejte Jitku a její příběh – Onkomanželka