Cestování,  Rozhovory

Vzdali se domova, aby spolu poznali svět

Je to zvláštní, ale někteří lidé umí přenášet pozitivní energii i na dálku. Čtete jejich slova a máte pocit, že vám mluví z duše. Cítíte, že kdybyste si spolu zašli na kafe, tak vám s nimi bude dobře. Až si přečtete celý rozhovor, pochopíte, proč jsem oslovila právě Lucku.

 

Seznamte se
  • Lucka je autorkou blogu motivimi.cz
  • spolupracuje s projektem Srdcaři na cestách
  • s přítelem Martinem se potkali před 5 lety v Portugalsku a od té doby tvoří pár
  • cestují spolu po světě a svým příběhem inspirují ostatní

 

Přišli jsme na to, že je mnohem lepší cestovat pomaleji a víc si užívat právě ten čas strávený spolu. Ono je totiž skoro jedno, kde jste, ale je důležitý, s kým tam jste.

 

1. Luci, teď se chystáte na Zéland, doteď jste žili s přítelem dva roky v Austrálii a dříve jste hodně cestovali. Je tohle životní styl, který jste si oba vysnili?

Lucka: Určitě jo. Pamatuji si, když jsem jela poprvé do zahraničí bez rodičů. Bylo mi asi 15 a jela jsem asi na týden do Anglie na výměnný pobyt.

 

Když jsem se vrátila, řekla jsem doma, že chci rozhodně někdy žít v zahraničí a že si nejspíš vezmu cizince. Tu druhou část jsem nedodržela.

 

Taky jsem v dětství dost cestovala s rodiči, ať už po Čechách nebo po Evropě. Naši nás brali hodně i na cestovatelské přednášky, kde jsem sice moc nerozuměla všem těm postřehům, ale fotky a videa z cest jsem měla hodně ráda.

V dospělosti přišel jeden velmi zásadní moment – první výjezd na Erasmus. Půl rok v Portugalsku mi neuvěřitelně otevřel oči. Hned jsem věděla, že cestování a život v jiných zemích si musím rozhodně ještě pořádně vyzkoušet. Přítel to měl podobně, mimochodem poznali jsme se právě v Portugalsku. Přišli jsme na společný zájem a už se to vezlo. Od té doby jsme většinu cest absolvovali spolu.

 

2. Stihnete si při svém cestování užívat i “obyčejné chvilky” nebo se snažíte získat co nejvíc zážitků a zkušeností?

Lucka: Poslední dobou to je více těch společných chvilek, než objevených míst. Přišli jsme na to, že je mnohem lepší cestovat pomaleji a víc si užívat právě ten čas strávený spolu. Ono je totiž skoro jedno, kde jste, ale je důležitý, s kým tam jste. Dřív jsme měli vždycky seznam míst, co navštívit a každý den jsme něco objevovali. Tohle je systém, který se dá udržet, ale jen krátkodobě. Člověk se za chvíli přehltí a pak si daná místa ani tolik neužije.

 

My teď mnohem víc preferujeme pomalá rána, bez výčitek klidně vynecháme naplánovaný trek a jdeme místo toho na dobré jídlo nebo kafe.

 

Zkrátka jsme dospěli do bodu, kdy máme na cestování spoustu času, a tak to bereme trochu jinak. Seznam míst máme pořád, ale konkrétní program si většinou plánujeme až ráno, kdy se rozhodujeme podle aktuální nálady, práce, kterou chceme udělat nebo i podle počasí.

Momentálně cestujeme po Austrálii. Už jsme čtvrtý týden na cestě, takže míst a zážitků máme spoustu. Jsou dny, kdy je venku nádherné počasí a my si raději zalezeme do univerzitní knihovny (což jsou mimochodem nejlepší místa na práci – bonus je, že tam mají často levné kafe) a pracujem.

 

3. Krásné fotky, exotická příroda, volnost, svoboda, vítr ve vlasech… Tohle na mě dýchá z tvého blogu 🙂 Máš to tak každý den nebo jsou tam i nějaká negativa, momenty, kdy bys byla raději doma v ČR?

Lucka: Určitě to tak každý den nemám. Dlouhodobé cestování a žití v zahraničí má spoustu negativ. Jedním z nich je přirozeně nedostatek času s rodinou a přáteli. To je vlastně pro mě asi jediná a dost zásadní věc, která mi chybí a na kterou si denně vzpomenu.

 

Sice jsme za těch pár let byli několikrát doma, ale stejně už máme na kontě spoustu zmeškaných rozluček se svobodou, svateb, rodinných oslav, Vánoc, Velikonoc, narození dětí apod.

 

Konkrétní příklad může být třeba to, že jsem nedávno zjistila, že budu teta. Mimčo se má narodit někdy v březnu, kdy budeme zrovna na Zélandu, tedy na druhé straně světa. Bude to jeden z nejdůležitějších momentů v naší rodině a já tam nebudu! Pro mě naprosto svízelná situace, která mi dala psychicky hodně zabrat. Jsou ale momenty, kdy si člověk nemůže určovat priority, protože by musel překopat svoje životní rozhodnutí.

Každopádně u sebe pozoruji, že čím jsem starší, tím více mi domov chybí. Řekla bych, že je to naprosto přirozený a podobně to má snad úplně každý cestovatel.

 

Bude to znít jako klišé, ale po těch několika letech strávených v zahraničí jsem si uvědomila, jak je u nás doma hezky.

 

Je to určitě místo, kam se s přítelem chceme vrátit a cítím, že to bude brzy. Rozhodně to nebude znamenat, že s cestováním skončíme. Chceme to vymyslet tak, abychom v cestování nebo životě v zahraničí mohli stále pokračovat, ale zároveň potřebujeme být blíž k domovu. Věřím, že dneska to není nic nedosažitelného.

 

4. Živíš se tvorbou webových stránek pro klienty. Jak jsi se k této práci dostala?

Lucka: Vystudovala jsem ekonomickou fakultu na TU v Liberci, takže jsem měla alespoň ekonomický základ, který mi pomohl v rozjetí podnikání. Všechno to ale začalo v momentě, kdy jsem v rámci Erasmu vyjela na pracovní stáž do Barcelony. Pracovala jsem v jedné malé firmě, která prováděla turisty po městě. Měla jsem na starosti kompletní správu webových stránek ve WordPress, včetně publikace článků na blog, dále taky správu soc. sítí (v té době vlastně jenom Facebooku). Když jsem tam nastoupila, absolutně jsem neměla tušení, co nějaký WordPress je a celkově jsem o tvorbě webových stránek nevěděla vůbec nic.

Měla jsem obrovské štěstí na lidi. Majitelka byla neskutečná – zdarma mi poskytla WordPress kurz, ukázala mi pár věcí a pak mě v tom hezky nechala vymáchat.

 

Dostala jsem za úkol překopat webové stránky. Úpravy, které by zkušený programátor zvládl asi tak za dvě hodiny, jsem dělala skoro dva měsíce.

 

Bylo jí jedno, jak dlouho mi to zabere. Zkrátka chtěla, abych se to sama naučila. Musím říct, že to byl nejlepší přístup, jakým jsem se kdy něco učila. Od začátku mě to chytlo tak, že jsem si pak i doma ve svém volném čase zjišťovala informace navíc.

Následující roky jsem se sama vzdělávala, zkoušela, testovala a celkově se učila. Pak jsem začala dělat menší zakázky pro zahraniční klienty na platformě Fiverr. To byla taky celkem škola. Byla to práce za hubičku, ale na druhou stranu jsem se na tom taky hodně naučila. Další level byl založení živnosti. Od té doby jedu naplno a mám stále i jednorázové zakázky.

 

5. Pracujete s přítelem i v místě pobytu (kavárna, farma,…) nebo jste výhradně na volné noze?

Lucka: Doteď to bylo tak, že jsme vždycky pracovali i v daném místě (kromě studijních pobytů přes Erasmus). Práci na volné noze jsme si dlouhou dobu oba zkoušeli nanečisto a spoustu našeho volného času zabralo právě samostudium a vzdělávání.

 

Často to vypadalo tak, že jsme celý dny pracovali a po večerech nebo ve volných chvílích jsme se každý věnoval své “vysněné” práci. Někdy to bylo dost náročné, ale dělali jsme to dobrovolně a hlavně taky proto, že nás to bavilo.

 

Je to zhruba měsíc a něco, kdy jsme dali výpověď v práci v Austrálii a rozhodli se, že už to rozjedem naplno. Za pár týdnů se chystáme na Zéland, kde si určitě chceme ještě zkusit práci na farmě. Není to ani tak kvůli tomu, že bychom tu práci potřebovali, ale spíše nám jde o zkušenost. Příští rok se chystáme do Asie, kde bychom chtěli vyzkoušet dobrovolnictví. Zase to je čistě ze zvědavosti a z touhy poznat danou kulturu trochu blíž právě skrz lidi nebo práci.

 

6. Představ si, že jsi úplně na začátku. Žiješ v ČR, máš tu zaměstnání a rodinu, ale toužíš vycestovat na delší dobu. Co bys udělala jako první?

Lucka: Zabookovala bych si letenku nebo zažádala o víza. Přesně takhle jednoduchý to je.

 

Hodně lidí si myslí, že člověk potřebuje miliony na to, aby mohl na delší dobu vycestovat.

 

Nebo že musí umět dobře anglicky anebo dokonce že musí být digitální nomád. Ani jedno nepotřebujete nutně na to, abyste mohli žít v zahraničí. Všechny zmíněné věci vám celý proces ulehčí, ale rozhodně nejsou zásadní pro to udělat první krok. Pokud člověk chce, práci si najde snad úplně všude na světě.

 

Ještě jsem se nesetkala s tím, že by někdo někam odjel a za pár dní se vrátil domů kvůli tomu, že má špatnou angličtinu nebo že si nemohl najít práci.

 

Možná to chce trochu odvahu, ale s tím se dá něco dělat. Jsou lidi, kteří k tomu potřebují nakopnout nebo pomoct. A na to je právě dnešní doba perfektní. Cokoliv dokážeme dohledat online, od vízových procesů přes zkušenosti ostatních cestovatelů, zkrátka můžeme si zjistit úplně všechno nebo se třeba jen inspirovat.

To je právě i důvod, proč jsem se rozhodla sdílet svoji cestu – tu cestovatelskou i profesní. V tom dnešním obrovském online rybníčku nás je spousta a jsou tady mnohem větší ryby než jsem já. Ale já vím, že i kdybych inspirovala jen jednoho jediného člověka, tak to smysl má. A vlastně tím sdílením inspiruju i sama sebe.

 

Ráda se koukám zpátky, třeba kde jsem byla před pár lety nebo dokonce i měsíci.

 

Takže možná další rada: pokud nevíte, kde začít, najděte si nějaký vzor a inspirujte se!

 

7. Luci a na závěr se tě zeptám na projekt Srdcaři na cestách, do kterého ses zapojila. Doporučila bys tento projekt dalším cestovatelům a proč?

Lucka: Rozhodně bych to doporučila. Ráda posílám pohledy a přijde mi škoda, že se tenhle zvyk tak trochu vytratil. Pak jsou taky lidi, kteří pohledy rádi dostávají, ale nemají nikoho, kdo by jim je posílal. Tak jsem si řekla proč to všechno nespojit a nezkusit právě tuhle formu.

 

Překvapilo mě, jak rychle se to chytlo. Během pár dní jsem měla žádost o pohled i od lidí, které vůbec neznám. To mě hrozně potěšilo!

 

Na druhou stranu jsem se setkala i s názorem, že tyhle možnosti přispívání na dobrou věc jsou v dnešní době spíš business a že je to všechno jen o penězích. Vzhledem k tomu, co se děje u nás v oblasti politiky a celkově v ekonomice, žije v Čechách pořád celkem dost nedůvěřivých lidí. Já to ale vidím jinak.

 

Neskutečně si vážím lidí, kteří svůj volný čas věnují něčemu, co není prospěšné jenom pro ně samotné.

 

Možná jsem naivní a pokud pravdu nemám, názor mi musí změnit opačná zkušenost. Zatím žiju v ideální představě, že tyhle projekty fungují a věřím jim. Srdcaři na cestách jsou podle mě win-win pro všechny strany, takže za mě stoprocentně ano.

 

Děkuji moc Lucce za její otevřené sdílení.  Za to, že šíří dobré jméno naší země u protinožců. Za to, že inspiruje další lidi k poznávání světa a za to, že pomáhá dobré věci.

 

Mrkněte na Lucčin blog motivimi.cz a nezapomeňte se taky podívat na Srdcaře na cestách. Třeba si objednáte krásnou pohlednici nebo se sami zapojíte jako odesílatel 😉

 

A teď už se se mnou pokochejte nádhernými fotkami… 🙂

 

Inspiroval vás rozhovor s Luckou? Pošlete ho dál, sdílejte jej se svými přáteli, rodinou či kolegy. Šířit dobré věci má smysl. Děkuji ♥

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *