Na co se připravit, pokud chcete pracovat z kavárny?

Tak a je to tady. Moje první psaní v kavárně. Jak já se na to těšila. O tom, že si vezmu svůj notebook, posadím se k oknu s uchvancancujícím výhledem, objednám si cappuccino a budu psát články, jsem snila ještě před tím, než jsem vůbec nějaký blog měla.

Změna k lepšímu

Už nebudu psát v kuchyni našeho bytu. Nebudu koukat na nádobí, který volá po umytí (nebo aspoň po naskládání do myčky). Nebudu pořád kontrolovat ledničku, v mezičase zapínat pračku, zalívat kytky a utírat prach. Ne, budu totiž pěkně soustředěná v útulné kavárničce v centru města. Konečně.

Kavárno, vítej, jsem tady

Sednu si do křesílka a objednám si nějaký dobroty. Rozhlížím se kolem. Vedle mě je stůl plný postarších dam, který si sdělují zážitky z výletů a pojídají přitom zákusky. Naproti mě sedí dvě ženy a mluví spolu anglicky. Tipuji, že jedna z nich je lektorka a druhá studentka. Z druhé strany přichází maminky s kočárky a já pokukuju po jejich andílcích.

Pozoruju lidi, poslouchám útržky jejich rozhovorů, přemýšlím, co asi dělají, když nesedí v této kavárně… Myšlenky mi utíkají. Nedokážu se vůbec soustředit.

Je čas přestat rozjímat a začít něco dělat

Vytahuju notebook a napíšu první větu, když v tom ke mně přichází dáma: „Dobrý den, máte tu volno? Můžu si přisednout?” Jsem tu sama a naproti mně je volný křeslo, takže mi nezbývá než souhlasit. Ale najednou je mi takový divný sedět tu s ní u stolu a koukat do monitoru.

Ani nevím jak a začneme si povídat. O místní kavárně a kávě, o bydlení v Brně, o hezkých místech k procházkám, o životě… Moje psaní jde stranou.

S tím jsem nepočítala

V mých představách jsem prostě seděla v kavárně a psala. Nic okolo mě neexistovalo. Jenže realita je jiná. Sedíte tam a kolem vás je tolik podnětů. Lidi vchází a odcházejí, baví se, venku je živo, chodí za vámi servírka…

Když už jsem se na chvíli zabrala do psaní (poté, co paní odešla), přistihla jsem se, jak si v zápalu psaní koušu rty, prohrabuju vlasy, škrábu se na čele… a to nechci vědět, jaký u toho dělám obličeje 😀

Říkám si, že tohle nikdo vidět nemusí a tak si zase představuju svůj pracovní koutek v kuchyni.

Profíkovo doporučení

Teprve teď chápu, proč Matouš Vinš doporučuje zkusit si vzít notebook a jít pracovat jinam, než jste zvyklí, plánujete-li práci na cestách.

A doporučuje to udělat dřív, než nadšeně odjedete nomádit na Bali a teprve tam zjistíte, že vám ta práce nejde.

Tip: Jak jsem si mylně myslela, že jsem digitální nomádka 😀 ⇒ Proč nikdy nebudu digitální nomádkou

Tip: A teprve pak mi došlo, kdo jsou vlastně digitální nomádi  😀 ⇒ Omlouvám se, spletla jsem se

Než začnete pracovat z domu (z kavárny, z pláže, z chaty, z hor…)

Jste-li jedinci s velkou sebedisciplínou, umíte na povel vypnout okolní svět a neznáte slovo prokrastinace, jste z toho venku 🙂

My ostatní se budeme muset smířit s tím, že nám na začátku budou tyto vjemy (z domu, z kavárny, z cest…) rozptylovat naši pozornost a soustředěná práce bude hrozně náročná.

Ale možná, že po pár dnech či týdnech, kdy vám čas uteče kocháním se okolí nebo v horším případě neustálým uklízením bytu, a kdy zjistíte, že vaše bankovní konto se blíží nule, zasednete s notebookem třeba na zem, nádobí nenádobí, Bali neBali a budete dělat.

Napište mi vaše zkušenosti s prací v kavárně, doma nebo na cestách. Mějte krásný den a budu se těšit na vaše postřehy 🙂