Hoďte někdy mobil do křa

Jsem holka z města. Zvyklá na každodenní ruch, na nádherný historický budovy, na kávu na každém rohu, na knihovny a knihkupectví, na zvonící šaliny, na uličky, parky a na lidi…

V sobotu jsem vyjela s přítelem do jeho rodné vesnice. U nich bydlí necelých 500 obyvatel, u nás v Brně skoro 500 tisíc. No je to malinko rozdíl 🙂 Zatímco on se připravoval na akci k uctění památky padlých za 2. světové války, já vyrazila za krásami venkova.

S batůžkem na zádech, kloboukem na hlavě a tričkem hozeným přes ramena jsem se ukryla na cestičkách mezi poli.

Pořád jsem se ohlížela, jestli nejde někdo za mnou. Nešel. Strávila jsem přes dvě hodiny sama. Jen já a příroda. Chvilku mi taky trvalo, než jsem se dokázala zastavit. Prostě si sednout do trávy a dívat se. Odložit mobil, přestat (se) fotit a jen tak být. Nic nedělat, jen splynout s přírodou.

Zjistila jsem na své cestě několik věcí:

I když jsem si myslela, že jsem mistryní v lenošení, ve skutečnosti OPRAVDOVÉ NICNEDĚLÁNÍ mi hned nešlo.
Je moc příjemný nemuset řešit, jestli vás někdo vidí. Protože ve městě bych si tričko fakt nesundala.
Alergii na pyl mám větší u nás v bytě ve městě než na louce plné květů.

HODILA JSEM MOBIL DO KŘA A BYLO MI SKVĚLE 🙂

Kam dál?

Pak jsem potkala rozcestí. Vybrala jsem si jednu cestu. Nevěděla jsem, kam vede, tak jsem se šla podívat. Objevila jsem včelíny. Včelkám jsem teda raději zamávala a vrátila se zpátky. Přece jen jsem nechtěla riskovat včelí nálety 🙂

A z toho mě napadlo další uvědomění:

Když nevíte, kudy jít dál, zkuste jednu cestu. Pokud zjistíte, že to není ono, vraťte se zase zpátky, klidně si chvilku na tom svém rozcestí počkejte a pak se vydejte jinudy.

A poslední moudro dnešního dne (a pak už půjdu opravdu spát):