Moje bejby Amerika

V létě roku 2016 jsem si na dovolené napsala o jedné knize do deníku: „Chtěla jsem si tu knížku šetřit jako kus výbornýho čokoládovýho dortu a uždibovat každý den kousek, aby mi vydržela co nejdýl. Místo toho jsem ji sežrala (přečetla) na posezení.” To stejný bych mohla napsat právě teď o knize Jany LeBlanc Moje bejby Amerika.

Malá kniha, tolik souvislostí

Moje představy o životě v Americe se dlouho podobaly scénám z Pobřežní hlídky, Beverly Hills 90210, Sexu ve městě a Přátel. Asi je vám jasné, že jsem byla úplně mimo. Že jsem si tu zem zidealizovala, jak nejlíp jsem mohla. Pak jsem si přečetla knížku od Veroniky Bednářové Má krásná Amerika. A moje představy o americkém snu dostaly první trhliny.

Díky knize Moje bejby Amerika jsem pochopila další souvislosti. Sice jsem v USA nikdy nebyla (zatím), ale s Američany jsem se v nějaké podobně potkávala už od čtrnácti let. Taky jsem našla spoustu podobností s Anglií, kterou jsem naštěstí několikrát navštívila.

Co jsem pochopila?

• Že na otázku: „Hello how are you?” nikdo nečeká dlouhou odpověď. Prostě jen „fain and you?” Bohužel jsem to nevěděla v době, kdy jsem jako náctiletá absolovovala česko-americké tábory. Tam se mě na to ptali u snídaně, u oběda, u večeře. A já jim dlouze vysvětlovala, jak se mám, jak jsem se vyspala, co se mi na táboře líbí a jestli se mi nestýská… No musím říct, že byli trpěliví a s úsměvem mě vždycky vyslechli 🙂

• Před pár lety jsem pracovala v jedné nejmenované americké firmě. Na našem oddělení jsme jí (s Čechy) familiérně říkali „Honeyhell” 🙂 A tam byly na všechno (ale úplně na všechno) návody a přesné postupy. Nikdy jsem nepochopila, proč je na každém schodu napsáno „pozor, zvedej nohy.” S kolegy jsme si dělali srandu a navzájem se na to upozorňovali, když jsem po nich šli. Mimochodem bylo zakázáno brát je po dvou nebo z nich snad seskakovat. Já to dělala jako výraz své drobné rebelie. No díky Janě už to chápu.

• Vzhledem k předchozímu bodu taky chápu, proč čeští infopodnikatelé inspirovaní z Ameriky přišli s tím, že nejlepší cesta k úspěchu je psát ebooky s návody. A taky chápu, proč to u nás tolik nefrčí, protože my nejsme Amerika, u nás vítězí selský rozum.

5P aneb pět podobností s Anglií

1. Angličtina

Patnáct let se učíte angličtinu, dokonce patříte k nejlepším studentům na střední škole. Z maturity máte za jedna, občas koukáte na Přátele v originále a na vysoké louskáte knihy v angličtině. A to vše proto, abyste pak s první návštěvou Anglie nabyli dojmu, že jste se celý ty roky učili jinou řeč.

2. Jídlo

Když jsme s bývalým přítelem dojeli poprvé do Anglie k jeho tetě a strýci, byli jsem hladoví a unavení. Ale protože jsme byli jejich hosté, nabídli nám k večeři mraženou pizzu, ohřátou v mikrovlnce. Janě její americká rodina po příjezdu nabídla pizzu z pizzérie 🙂

Ano stejně jako Jana jsem z rodiny, kde se mě babička ptala týden dopředu, na co bych měla chuť, až k ní přijdu. Copak vy víte, na co budete mít chuť z týden v 17:00 hodin? Ale pro moji babičku to bylo důležitý. Kdybych jí řekla, co nám naservírovala česko-anglická rodina, jistě by je odsoudila a myslela si něco o tom, že nás snad nemají rádi. Protože u nás jídlo a jeho množství znamenalo velikost lásky (o které se oproti Americe nijak nemluví).

3. Sprcha vs. kohoutky

Stejně jako se Jana LeBlanc podivovala nad pevnými sprchami bez hadic, v Anglii prostě nepochopíte, jak si umýt ruce teplou vodou, když je tam kohoutek zvlášť na horkou a zvlášť na studenou vodu.

4. Pozitivní přístup

Ať už se o anglické rezervovanosti napsalo cokoliv, vždycky jsem tam narazila na milé lidi, kteří mi bez váhání pomohli nebo poradili. Stačilo se chvilku na vlakovém nádraží tvářit bezradně a do minuty u mě stála informační služba s dotazem „Are you OK?” Poradili mi, jak se dostanu na požadované místo, nakreslili mi plánek, usmáli se a o popřáli krásný den. Prostě pozitivní nálada z nich zářila na kilometry. Nebo yardy?

5. Nakupování

Moje první nakupování v Anglii mě šokovalo. Paní pokladní se usmívala, ptala se jak se mám (tentokrát už jsem svoji odpověď zkrátila na „great and you?”), pomalu posouvala zboží a za pásem mi další zaměstnanec skládal věci do tašky. Zdarma. Pak s úsměvem počkala, než jsem napočítala libry, prohodila nějaký vtípek (kterému jsem nerozumněla) a rozloučila se „bye honey”. Věděla jsem, že tuhle zemi (i tu paní) miluju.

Komu knihu doporučuji a proč?

Všem. Ženám i mužům. Protože chcete-li pochopit nejen povahu Američanů, ale i tu naši českou, přečtěte si knížku Jany LeBlanc.

Chcete-li se pobavit a začíst se na jeden nádech, jděte do toho. Nepustí vás, dokud ji nesežerete celou. (viz úvod) 🙂

Speciálně pro ženy: po přečtení si pravděpodobně začnete vážit českých dávek v mateřství. I když vám teď možná připadají směšné, věřte, že lepší 220 000 a možnost být až čtyři roky placeně doma, než jít do práce po dvanácti týdnech neplacené mateřské (někde jen šesti týdnech).

Speciálně pro muže: možná vás překvapí fakt, že američtí muži považují ženu, která peče v neděli bábovku za bohyni. A že když skončí nějaká domácí párty, jdou se zeptat hostitelky, jestli můžou pomoct s nádobím… Pochvalte prosím svoji drahou polovičku za to, co se u nás (ještě pořád) bere za samozřejmost. Budete v jejích očích hrdinou.

Speciálně pro studenty: choďte na přednášky, máte je zadarmo. Buďte rádi, že se kvůli škole nezadlužíte ještě na několik dalších let po jejím skončení.

Knihu si můžete objednat tady. Stojí za to 🙂

P.S. Chtěla bych jednou rodit v USA. Fakt. Ty služby a chování personálu, které popisuje Jana LeBlanc, mě nadchlo. Jen prosím bez toho zaslaného účtu na 15 tisíc dolarů.