Proč nikdy nebudu digitální nomádkou

Je to sen. Sedět na pláži, popíjet barevný koktejly a přitom pracovat. Stačí jen otevřít notebook a začít psát. Chytit wifi a sdílet se světem ten svět můj. Zní to tak jednoduše…

Má to ale háček

Řeknu vám to na rovinu. Tohle není můj případ. Když jsem na pláži, tak se jenom válím a koupu v moři. Přečtu si knížku nebo časopis. Vypiju hektolitry vody. Namažu se. Udělám snad tisíc fotek, protože moře je přece každou chvilku jiný 🙂 Ale to je prosím vše.

Rozhodně nejsem schopná v tom vedru vybalit notebook a psát. Oslněná sluncem a zalepená solí a pískem… to prostě není v mých silách.

Copak jsem o tom nesnila celý roky?

Cestovat a psát. Můj celoživotní sen. Sbalit si kufr, odjet, žít, poznávat a sdílet svoje zážitky. Ale najednou se to děje a já přitom nejsem schopná psát. Myšlenky se mi v hlavě rojí pořád, že je nestíhám pochytat. Ovšem zůstávají jen v té hlavě. Tak kde je problém?

Jde o to, že obrovsky miluju moře a šíleně mě baví psaní. Ale když mám možnost být u moře, tak tam prostě JSEM. Tady a teď. Psát můžu kdykoliv jindy. Celý rok. Po večerech, po nocích, ve všední dny i o víkendu. Ale moře mám jen jednou za rok v lepším případě „až” na čtrnáct dní.

Píšu nejdřív sobě

Ano, je to tak. Pořád píšu. I u moře. Ale jen do svýho deníku. Je malý, skladný a hlavně z papíru a já ho nosím všude s sebou. Píšu propiskou a především sama pro sebe.

Díky tati, že jsi nás jako malý holky „nutil” psát si na našich cestách deníky 🙂

To abych si zapsala svoje pocity, myšlenky a moudra. Teď hned. Ale ne vždy. Protože jsou okamžiky, kdy chci jen NAPLNO PROŽÍVAT.

Nechci modrý palce, chci digitální detox

Opravte mě prosím, jestli se pletu (a kéž bych se pletla!), ale mám dojem, že kdo chce být digitálním nomádem, měl by být neustále online. Co zažije hned sdílí. Možná ani nezažívá a jen fotí a sdílí to, co v daný okamžik vidí. Možná ani neví, kde je, kdo tam žije, nebo proč je nějaký pomník důležitý.

Prostě to tam je, já tam jsem, lidi to fotí, dobře to vypadá, tak to vyfotím taky a ukážu světu, že jsem tam byla.

Kde? Nevím, ale to není důležitý. Hlavně, že získám palce hore a nový followers. Někdy mám pocit, že se víc ukazuje, než prožívá.

Taky, jsem online

Jasně taky sdílím. Jinak bych nepsala blog a neměla facebook. Jen to chci dělat, až si to já prožiju. Nechci nejdřív sdílet a pak žít. Jestli chápete, jak to myslím.

I proto je tento článek první po dvanácti dnech, co jsem v Bulharsku. Další budou již brzy, protože se blíží náš návrat domů. Teď už to jdu ale zaklopit a valím na pláž 🙂

Cestovatelé, pisálci, blogeři… jak to máte vy? Jste neustále online i na svých cestách? A jde to vůbec jinak?