Stopem po Střední Americe
Cestování,  Rozhovory

Místo návratu domů, projela stopem Střední Ameriku

Dovedete si představit, že je vám kolem dvaceti let a jen tak si projedete stopem Střední Ameriku? I když jste mladá krásná holka? Já měla v jejím věku za sebou první práci a bydlení v Praze a cítila jsem se vedle mých kamarádek, co byly “jenom” na výšce, dost dospěle 🙂 Ale že bych si troufla na tohle, na to jsem kuráž fakt neměla… Seznamte se s Lenkou. Ta ji má na rozdávání 😉

 

Lenka je

  • mladá holka plná pozitivní energie
  • nadšená cestovatelka
  • autorka blogu Chica Checa

 

Leni, na svém blogu máš napsáno, že chceš procestovat celou Evropu do svých 25 let. Kdy jsi s cestováním začala a jaká byla tvoje první cesta?

Lenka: Přesně tak. Do 25 jsem si dala výzvu navštívit všechny státy Evropy. Poprvé jsem se podívala v dětství s rodinou na Slovensko, kam jsme jezdili často každý rok. Od mala jsem ale měla touhu cestovat a doma mě to nikdy nedrželo. Největší zlom přišel v mých 17 letech, kdy jsem byla na 5 měsíčním pobytu v Rakousku.

 

Zjistila jsem, že na světě je toho tolik co poznat, že nesmím ztrácet čas a musím toho co nejvíc prozkoumat a vidět.

 

A pak přišla ta Střední Amerika nebo bylo něco mezitím?

Lenka: Týjo, mezitím jsem podnikla spoustu malých cest po Evropě. Navštívila jsem Arménii, Rumunsko, pár států Evropy. Po maturitě jsem strávila tři měsíci v Tunisu a za vydělané peníze jsem jela do Thajska. Taky jsem začala se stopováním, kterému jsem propadla.

Svoje vysokoškolské studium jsem zahájila v Rakousku – obor Tourism and Leisure management. Třetí semestr byla možnost jet na studijní pobyt. Vybrala jsem si tedy Mexiko. Čtvrtý semestr je na mé škole povinná praxe v zahraničí, domluvila jsem si Kolumbii.

Idea byla, že poletím do Mexika a na Vánoce se vrátím domů. Ale čtyři měsíce v Mexiku utekly a já jsem ještě neměla touhu letět domů. Navíc vím, že letenky jsou hodně drahý, zvlášť jednosměrné.

 

Místo toho, abych letěla Mexiko – Evropa a Evropa- Kolumbie, jsem se rozhodla projet Střední Amerikou až do Kolumbie.

 

To zní, jako by to bylo jednoduchý. Že se jen tak rozhodneš a je to. Je to tak nebo jsi měla nějaký pochybnosti a strachy?

Lenka: Měla jsem strach, navíc jsem neměla nic domluveného, nic pořádně připraveného. Ale jednala jsem prostě tak, že jsem si koupila letenku na jih Mexika a řekla jsem si, že se uvidí co dál. Čím méně je to plánované, o to větší je to dobrodružství.

 

A jak reagovali tvoji blízcí na to, že pojedeš sama a navíc stopem? Řekla jsi jim o svém plánu?

Lenka: Že jsem blázen. Maminka to nevěděla 🙂 Věděla jen, že chci projet Střední Ameriku, ale nevěděla o stopu. Na detaily se moc neptala. Ale většina konstatovala, že se chci asi nechat znásilnit, okrást nebo zabít. I moji kamarádi cestovatelé se mi to lehce snažili vymluvit. Spousta z nich ale vyjádřila obdiv s tím, že by se k tomu nikdy neodvážili a ani by je to nenapadlo.

 

Věřím v zákon přitažlivosti.

 

Takže tě neodradili 🙂 Byla sis jistá, že se ti nic nemůže stát? Nebo jsi do toho šla s obavami?

Lenka: Jakýmkoliv “černým” myšlenkám jsem se snažila vyhýbat a potlačit je, protože věřím v zákon přitažlivosti.

 

Dáváš při stopování na svoji intuici? Nebo podle čeho se rozhoduješ, s kým pojedeš a s kým ne?

Lenka: Přesně tak. Mému instinktu hodně věřím. Uvedu příklad: Občas jsem měla stopovat a probudila se už ve 4 ráno s nepříjemným pocitem v břiše. Pokud jsem se cítila takhle, rozhodla jsem se jet až další den. Taky se mi stalo, že mi párkrát zastavili lidé, kteří mi prostě absolutně nesedli. Už při ptaní se na to, kam jedou, jsem jen poděkovala a nechala je jet.

 

K tomu stopování. Jak tě vnímají ti, co s nimi jedeš? Ptají se, co tam taková mladá holka dělá? Nebo je to pro ně běžný, že tam holky stopují samy?

Lenka: Ano, snad pokaždé se ptají, co mě k tomu vede. Ne, není to běžné. Často mě varují, jsou překvapení a udivení. 😀

 

Tak to určitě povzbudí 🙂

Lenka: Jsem zvyklá. Místní furt jen mluví o tom, co všechno je nebezpečné. Vždy je poslouchám, inspiruji se, ale přebírám si jen to, co považuji za důležité. Nejvíce poslouchám ostatní cestovatele a podobně naladěné lidi.

 

Leni a jak to máš s ubytováním?

Lenka: K ubytování hodně využívám couchsurfing.

 

Super a poslední otázka, i když ta by možná vydala na další rozhovor. Tak jen: Jaký je tvůj pocit ze Střední Ameriky? Co si z cesty odneseš, až se vrátíš?

Lenka: 🙂 🙂 🙂

Co si odnesu je to, že NIKDY, NIKDY, NIKDY není situace taková, jaká si myslíme, že je třeba z novin, nebo z doslechu. Každý máme svou vlastní realitu a pravdu.
Nikdy nezapomenu na to, když jsem se strachem překračovala Salvador a Honduras, pěšky sama přes hranice, s šíleným strachem, že tohle je fakt nebezpečné. A v obou státech jsem potkala tak super pohostinné, starostlivé a pečující lidi, že se tomu dá jen těžko uvěřit. V Hondurasu jsem nakonec strávila Vánoce u jedné rodiny….
Odnesla jsem si taky to, že strach je můj největší nepřítel, že brání nakouknout pod “slupku”.
Všude existují hodní lidé a je jich většina.
čím víc člověk dává, tím víc dostává 🙂

 

Leni, krásný, díky moc!

 

Chcete si přečíst více o Lenčiných cestách? Tak hurááá na její blog.

Líbil se vám článek? Inspirujte ostatní a sdílejte ho. Máte-li nějaké otázky nebo vlastní zkušenosti, šup s nimi do komentáře. Těšíme se 😉

 

Další rozhovor, tentokrát s Mirkou, najdete tady ⇒ O životě v Texasu

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *